Miluju divadlo. Fakt. Věděl jsem to už od puberty, kdy jsem začal účinkovat v amatérském divadle. Moje nejslavnější role byla dokonce trojrole! Variace lev-čáp-datel by si zasloužila minimálně cenu Thálie za nejobskurnější výkon v kategorii 13+. Hrál jsem tam tehdy s klukem, který ztvárnil hrocha. Když jsem ho po deseti letech potkal na oslavě narozenin kamaráda, na moje: „Čau, my jsme spolu hráli v takový divný zvířecí komedii pro děti, a tys hrál hrocha. Vůbec ses nezměnil, ty vado!“ se jen beze slova otočil a odešel.
Mojí další „kariérní“ zastávkou byla skupina s názvem Divadlo Amatérů. Asi to jméno není potřeba nějak důkladně analyzovat, co? První role byla celkem bezproblémová: kameraman u porno filmu. Jak lze vytušit, jednalo se především o autorské texty, tohle by asi Homér ani Gogol v paži moc neměli. Zkoušky se nesly v duchu každého amatérského divadla – potkávali jsme se jednou týdně, většinu toho prokecali a pak se divili, že stačíme nazkoušet jednu hru ročně. Ale i s minimem her jsme jezdili po vesnických festivalech, kdy nám děti seděly na pódiu a křičely na nás: „Dej mi taky cigáro, když hulíš ty, můžu i já!“ Občas jsme zapomněli kulisy, občas jsme si s sebou nevzali kostýmy, občas i nějaký ten herec zapomněl dorazit. Moje herecké vyvrcholení tak nastalo v podobě maďarsko-slovensko-ruského trenéra tygrů, kdy jsem na jevišti švihal bičem na imaginární zvěř a pil z placatky. Pil jsem asi málo, a tak jsem se brzy rozhodl tuhle kapitolu uzavřít.
Moje herectví je na dně placatky…
Teď chodím do divadla už jenom jako divák. Líbí se mi na chvíli vypnout a soustředit se jen na tady a teď, zkoumat výkony herců nebo se prostě jen tak rozněžňovat nad příběhem. Někdy je to absolutně super. Někdy představení vůbec nepochopím. Někdy mě to neuvěřitelně nudí. Někdy i vážně znechutí. Každopádně všechny emoce dávám docela jasně najevo. Třeba když kamarádce napravo říkám: „Tohle bylo špatný, fakt špatný,“ jen aby paní nalevo řekla, že “tam nemám co lízt, když se mi to nelíbí“. Ano, i v divadle jsem Otroubkem.
A to jsem takhle šel zcela náhodou do divadla A Studio Rubín na představení Zakázané uvolnění, podle kterého vznikl i film. Tři holky a bar, malá scéna, kde je divák prakticky součástí hry. I když jsem absolutně nic neočekával, smíchem se mi zalily oči jako dvě solný jezera. A to se mi prakticky nestává, moje nadšení z humoru ostatních navenek projevuju distingovaně zdviženými koutky a výbuchem smíchu uvnitř.
To představení bylo tak dobrý, že jsem šel hned na web divadla a zjišťoval, co se bude hrát dalšího. A vtom jsem viděl soutěž o Zlaté pero Ondřeje Pavelky s výzvou “Hledáme nejlepší autorský text, který budou naši herci předčítat na jevišti pro veřejnost. Požadavek je mít ve hře maximálně čtyři postavy a hra nesmí překročit 80 minut“. „Zlaté péro, říkáš, hmm, do toho bych mohl jít,“ projelo mi hlavou, zatímco mi oči přejely na deadline – konec měsíce. Konec měsíce, do kterého zbývalo pět dnů. „Hmm, a jak se asi taková divadelní hra píše?“ šrotovalo mi v mozku. A šrotovalo to tři dny, během kterých jsem vymýšlel námět, postavy, a konzultoval to přes Facebook s kdekým. V pátek večer jsem si řekl, že už je asi načase něco vytvořit. Vypočítal jsem si, že 80 minut bude asi tak na třicet stránek textu. No dobře, tak jsem si to vymyslel, abych měl nějakou metu, no. Zápletka byla už poměrně jasná – problematika časové smyčky s náznakem homosexuální zápletky na lanovce na Kleti. Ano, přečtěte si to radši ještě jednou. A tak jsem napsal dvě stránky a strašně moc mě to nebavilo. V sobotu jsem šel přes den ven, večer se vrátil a otevřel soubor znova – ještě zbývalo 24 hodin do deadline. Napsal jsem stránku a s pocitem, že už je ze mě prakticky vystudovaný scenárista, jsem šel spát.
Ráno v devět jsem se vzbudil a vyskočil z postele s tím, že to prostě dopíšu! Udělal jsem důkladnou analýzu časového plánu – stačilo napsat čtyři stránky za hodinu a odpoledne bych to měl. Když jsem za hodinu napsal stránku jednu a ještě si ani nevyčistil zuby, zmocnila se mě panika. Panika, kterou si moje hlava jen tak pro nic za nic pro zpříjemnění neděle vymyslela. A tak jsem začal psát a psát, vše jsem konzultoval po Facebooku s kamarádkou Olinkou, která jen suše reagovala: „Ty vole, ty píšeš další diplomku, ne?“ A měla pravdu. Nastolil jsem si, že to prostě dám, a jel podle toho zbytek dne. Do toho jsem si pouštěl cédéčko Marty Kubišový a přišlo mi zajímavý pojmenovat postavy podle jejích písniček. Takže jsem začal všechno přepisovat. A jel dál a dál. Až bylo jedenáct večer. A bylo jedno, kolik jsem měl stránek, protože jsem ten příběh prostě chtěl dokončit. Musel jsem ho dokončit. Já ten příběh žil! (tady nastává pauza, kdy si otírám pot z prstů, protože i při téhle vzpomínce začínám zrychlovat údery do klávesnice) Ve 23:55 bylo dílo hotovo, ani jednou jsem si ho po sobě nepřečetl a rovnou soubor odeslal na mail divadla. „Už to nikdy nechci vidět, ty vole,“ vypnul jsem počítač a šel spát.
A tady nastává ten proslulý cliffhanger. To je z Dallasu, tam skončila série tím, že jste nevěděli, kdo je vrah. A teď nevíte, jak to dopadne. Haha. Tak příští týden, jo?
Dej sem další díl, okamžitě!
