V minulém díle jste viděli… Divadlo, deadline, píšu, píšu, křičím, vzlykám, potím se, píšu, dopisuju, posílám, už to nikdy nechci vidět.
Slíbené pokračování je nasnadě. Jak už víte, do A Studio Rubín jsem poslal svůj divadelní scénář, i když jsem nikdy divadelní scénář nepsal. Za pět minut dvanáct, doslova. A to vše proto, abych vyhrál Zlaté pero Ondřeje Pavelky. Vlastně ne – péro dobrý, ale prostě abych zas byl ten kreativně divadelní Otroubek, kterým jsem býval.
Bylo úterý, když jsem v práci klapal do klávesnice a stejně jako ostatní lehce nasraně koukal do monitoru. A kdopak to nevolá – A Studio Rubín a slečna mi do telefonu hlásí… moment napětí… další moment napětí, teď už zcela zbytečný… že jsem vyhrál a za dva dny se koná scénické čtení mého veledíla. Musím říct, že jsem trochu neprozřetelně křičel radostí po celým open space: „Ty vole, ty vole, já vyhrál, já vyhrál, už nikdy nebudu muset pracovat, protože budu psát jenom scénáře!“ Ehm, šéf se nedíval úplně příjemně… Nicméně to nadšení bylo reálný a ten pocit byl fakt krásnej. Přišlo to zkrátka v momentě, kdy mě práce vůbec nenaplňovala a kdy mi v životě chybělo něco kreativního.
A tak tu byl čtvrtek. A s ním moje nadšení i nepochopení, že vlastně někdo ty moje bláboly bude před někým číst. A jak se ukázalo, ten někdo byli moji divadelní oblíbenci Hanka Vagnerová, Petr Vančura a jeho partner Honza Cina. A to rozhodně není psina. Protože úplně nepředstavitelně jsem si při psaní představoval, že to budou číst právě oni, kdyby to náhodou vyšlo. Někdy prostě ty náhody nepochopíte.
Kluci, já chci domů.
Zatímco jsem se blížil k divadlu, Rubín nahazoval fotky ze zkoušky na Facebook. Úplně jsem viděl tu situaci, kdy si herci nad textem povídají:
„Ty vole, chápeš to?“
„Ne.“
„Hele, ty lidi na texty měli tři měsíce. Jestli to tenhle kluk tři měsíce psal, tak to musí mít nějakou uměleckou hodnotu.“
„Mně to spíš připadá, že to napsal tak za den.“
„To není možný, ne? To by to sem snad neposílal…“
Měl jsem fakt radost, že mě do divadla dorazilo podpořit pár přátel. A když představení začalo, neustále jsem do nich strkal a říkal: „Směj se! Do hajzlu, směj se víc!“ Což v divadle, kde mají v hledišti šedesát míst, je decentně slyšet. I když ten text měl viditelně slabší místa, lidi se naštěstí fakt smáli, a já dělal, jakože to mám na háku. Uvnitř jsem měl ale trému jak blázen, protože jsem do scénáře dal svoje nejupřímnější pocity ze životního zklamání i nadšení. Takže jako bych tam seděl nahej. Ale když jsem na konci šel přebrat to slavný péro, tak jsem měl tak vítězoslavnej pocit, jako už dlouho ne.
A Zlaté péro má…
Po skončení celého tohohle famfrpálu jsem skočil za herci s tím, že je zvu na panáka. Jogínské zdravě se stravující já muselo stranou. Zatímco si herci dali Bechera, já si dal Bailey’s. Abych nevypadal trapně, dodal jsem: „To je takový správně teplý pití,“ aniž by mi došlo, jak trapně to v jejich společnosti zní. Co mě dost mile překvapilo – Petr Vančura mi svého přítele Honzu představil jako svého přítele. Chápete to? Herci obecně jsou taková zvláštní skvadra, jsou rozdělení do několika kast a sort, a kluci-herci, se kterýma jsem se zatím potkal, svoje partnery sotva pohladili po ramenou a zásadně je představili jen jménem. Nikdy “to je můj přítel“. Pro ostatní blbost, mně to přišlo moc hezký. Hanka Vagnerová je moje favoritka už dlouho. Je tak roztomilá s tím svým nakřáplým hlasem, že bych si ji hned namočil do kafe. „Hanko, ty jsi fakt sexy a na tý malý scéně to vyniká. Malý scény jsou nej,“ spustil jsem na ni se svojí ryzí upřímností. Očividně je zvyklá na ledacos, tak suverénně zareagovala: „Jo tak to dík. Malý scény mám taky ráda, lidi vidí všechny emoce, slyší taky úplně všechno. A navíc, vono není úplně slast, když ty dořekneš větu a pár metrů od tebe si herec krkne nebo říká historku druhýmu – a to se často na těch velkejch jevištích děje. Protože jak je to velkej prostor, tak si každej myslí, že ho diváci neslyšej.“ Objednal jsem další teplý pití.
Na baru pak přišlo setkání s hlavním bossem. Umělecký šéf divadla Petr Kolečko, aktuálně no. 1 scenárista v ČR (o dva roky starší než já!), popíjel s barmanem.
„Dobrý večer, já jsem vám chtěl poděkovat, že jste vybral tu moji hru,“ směle jsem se opřel o bar, jakože frajer.
„Čau, jojo, jako talent nějakej máš. A hlavně to nebyla kokotina, což je taky dobrý.“
Co na sobě obdivuju, je rychle změnit jazyk podle potřeby:
„Jo, čau, tak to jsem rád, hele. No a máš k tomu třeba nějaký komentáře, co se dá zlepšit, ať do těch kokotin nesklouznu?“
Petr si loknul piva, zamyslel se a pak řekl větu, která pro mě byla dost důležitá:
„Jako… to, co je tam blbě, se dá odnaučit. To, co je tam dobře, se naučit nedá.“
Moje snahy překecat ho nebo ho uplatit, aby z mého divadelního opusu bylo regulérní divadelní představení, mizely v každém dalším loku.
„Hele, vono to není tak jednoduchý, realizovat hru je dost drahej špás,“ pokračoval Petr.
A já si uvědomil, že někdy prostě až moc tlačím na pilu a že bych konečně mohl taky jednou žít tady a teď a ne pořád něco plánovat. Objednal jsem si teda pivo taky.
A tak jsem se fakt stal divadelní hvězdou. Byla to pro mě kombinace mnoha emocí. Nadšení z toho, že se člověk nemusí zbytečně podceňovat. Radost, že se druhým líbí blbosti i vážný věci – a že to jde skloubit. Zklamání, že mě nechtěli po jednom čtení zaměstnat v divadle jako scenáristu. A dost velký překvapení nad uvědoměním si, že práce, ve který jsem byl, mi nepřinášela štěstí. Celá tahle příhoda mi tak dala možnost zamyslet se a směřovat život trochu někam jinam. Nebo to aspoň zkusit…
V popředí Pavelkovo pero, v pozadí ruka.
