Kamarádka Katka mi nedávno řekla: „Ty seš jak ta Anička v Ulici, ta se taky furt hledá.“ Ano, rok 2016 jsem totiž vyhlásil jako jednu velkou neznámou změnu, který se ale vůbec nebudu bát. (čti: jsem totálně podělanej až za ušima)
Vždycky mě hodně bavilo dělat s lidma, ale právě práce s nima bylo přesně to, co mě pokaždý nejvíc vyčerpalo (čti: totálně rozjebalo). Pracoval jsem v několika kancelářích, open space, prostě víc lidí na jednom místě a nula dveří mezi nima. A právě nemožnost soukromí, klidu a možnosti na chvíli zdrhnout byly často důvody toho, že jak to slibně začalo, tak to divně skončilo. Ty důvody jsou ale vlastně úplně jednoduchý. Třískat devět hodin denně do klávesnice, chodit na hromadný obědy a empaticky reagovat na dalších deset lidí pro mě bylo prostě náročný. A co víc. Nikdy jsem nedokázal sedět na židli nebo postávat někde dlouho v koutě a přikyvovat – i když jsem si to samozřejmě moc přál, abych mohl okolí vyhovět. Ale nešlo to. A tak jsem často dělal pro kolegy show, scénky, házeli jsme si navzájem vtipy, hlášky. Prostě moje snaha byla nějak si zpříjemnit chvíle, ve kterých si můžeme udělat mentální výplach a zase se vrátit k počítači. Problém to ale byl ve chvíli, kdy to začali vnímat moji zaměstnavatelé. Několikrát jsem díky tomu byl i „na koberečku“, abych tam pochopil, že takové chování není žádané. Zcela upřímně si ale myslím, že mým šéfům spíš vadilo to, že nejsou součástí zábavy a humoru i oni. Ze svojí pozice si to pochopitelně nemohli dovolit.
Světlý zítřky vám říkám!
Pocit, že odlišné chování a jinakost mi bude dělat problémy, na sebe nenechal dlouho čekat. Ale kupodivu nepřišel zrovna ve chvíli, kdy jsem učil kolegy kotrmelce, kdy jsem zpíval Cher nebo kdy jsem si sundával kalhoty a odhazoval je přes můj pracovní stůl v dál. Ten moment byl úplně jindy. Pamatuju si, jak mojí bývalé kolegyni tragicky umřela máma, bylo to zrovna kolem mých narozenin. Celá kancelář z toho byla upřímně totálně v prdeli, a když právě ona do práce dorazila, nikdo neřekl ani slovo. Všichni jen tak soucitně mlčeli a nezapomněli mi říct, ať mlčím i já, že „to tak bude lepší, důstojnější“. Na konci dne jsem to nevydržel, přišel za ní a stylem Alexandra Hemaly spustil: „Hele, musím říct, že celej den uvažuju, jak ti to říct… Ale ty jsi prostě jediná ženská v celý týhle firmě, se kterou bych se na svoje narozeniny chtěl vyspat. Fakt, jsi prostě sexy.“ Vykouzlilo jí to na tváři takovej jemnej úsměv a na chvilku jí zazářily ty ultra modrý oči. „Otroubku, tohle dokážeš jenom ty,“ řekla moc hezky. Tak jsem jí objal, dal pár pus do vlasů a za přičumování ostatních šel domů. Na nevhodnost situace jsem byl ale zavčas upozorněn.
Dlouho jsem tak žil v domnění toho, že jediný správný styl práce je sedět v kanceláři od rána do večera, odpracovat si co můžu a jít domů. Ta každodenní práce mě ale vždycky bavila – někdy jsem přišel se zlepšovákama, který občas skvěle fungovaly a někdy neuvěřitelně rychle vyšuměly. Ale vždycky jsem musel mít povolení od spousty lidí. Od lidí, kteří občas vypustili z pusy takový věci, že jsem se pak sbíral z podlahy další půl hodinu. A přesně to byl ten impuls, kdy jsem si dost jasně řekl: „Hele, Otroubku, čeho se bojíš? Dělaj to větší pitomci než ty, tak to zkus taky!“
Tuhle větu jsem řekl i mojí kamarádce Evičce, která jen souhlasně pokývala. Vzápětí ale dodala: „Poslouchej. Já v dětství seděla s otevřenou pusou, když jsem v televizi viděla Korna s Vondráčkovou. Víš, jak tam zpívaj takový to Já půjdu tam a ty tam… Oni tam stepovali, tančili, zpívali, a ani jedno pořádně. Úplná magořina. A já tam seděla a čuměla. A to jsem se zařekla, že nikdy nechci dělat víc věcí najednou. Že jednu věc dělat pořádně prostě stačí.“ Mně se tahle fráze teď dost často vybavuje, protože jsem se jí v minulosti prakticky pořád řídil. Ale teď je to jiný. Teď se to prostě nějak změnilo. Já teď totiž cítím, že chci dělat věci, na který jsem neměl čas. Věci, kterým jsem neměl kapacitu se věnovat, nemohl jsem je nijak rozvíjet – jednoduše proto, že jsem byl z práce vždycky hotovej, padnul jsem a prospal víkend.
No a tak jsem tady. Dělám teď z domova v trenkách, Lana del Rey tu jede nahlas přes celej obývák, škrábu se v rozkroku a dávám si psa hlavou dolů, kdykoliv se mi zachce. Asi by se hodilo napsat, že to je ten vysněnej cíl, že tohle je ta správná cesta. Hele, nenapíšu to. Protože vím, že je to zase nějaká zkušenost, kterou chci a potřebuju rozšířit dál. Že chci být mezi lidma, na něčem s někým dělat, házet si nápady, být kreativní. A že se nesmím nechat uchlácholit pocitem jedinečnosti s ponožkama s dírou na palci. Jednoduše král Otroubek, na volné noze. Pravda, je dost rozpraskaná, s přerostlýma drápama a k tomu blátem umouněná – ale je moje a já s ní postupně budu obrážet všechny možný pedikúry. A vyšlapávat cestu vpřed. Minimálně se to prostě zkusí. A tak je tu mé další životní hledání, aneb Jak otroubci neztrácejí naději. Jestli to bude mít tolik dílů jako Básníci s Křížem, tak to vypněte hned po první reklamě.
Ja Ti proste fandím,ses skvelej a víš to!