Jóga je záležitost, která mě začala zajímat před pár lety. Jen tak decentně se o mě otřela, chytla mě do náruče a s růží v puse se mnou od té doby tančí tango. Někdy jí frajersky dupnu na nohu, většinu času ale vede ona tak, že se mi z toho točí hlava. Chodím zhruba jednou, dvakrát týdně na různé lekce po Praze. Vždycky stíhám půlku toho, co se předcvičuje, třesu se u toho jak při maturitě, uvnitř hlavy proklínám lektorku a občas upustím nějaký to: „Do hajzlu už!“ Většinou, když už nevydržím stát na jedné noze nebo v pozici pes hlavou dolů (relaxační, mimochodem!) – samozřejmě k velké pozornosti lidí, kteří cvičí spolu se mnou. Nicméně je to záležitost, která mě naplňuje, takže se snažím tuhle zábavu pořád rozvíjet.
Otroubek na józe (v pozadí)
Ono pozorovat lidi, kteří na lekce chodí, je sama o sobě zábava jak blázen. Vždycky, než přijde lektorka, koukám se po místnosti a snažím se vycítit, jaká energie z lidí, co přišli, vyzařuje. Jedna kategorie účastníků jsou pěstitelé – jsou totiž na pěst rovnou, tam ta moje empatie pokulhává okamžitě. U nich zaručeně poznáte, že se přišli předvést sami před sebou, milujíc každý svůj pohyb. Je jim jedno, jestli se při protahování protáhnou až do vašeho osobního prostoru, důležité je jejich sexy tělo. Těch je ale málo. Další kategorie lidí jsou nedočkavci – v kabátu přiběhnou do sálu, hodí na zem svoji jógamatku, aby si zabrali fleka, a až potom se převléknou. Na jejich flek v rohu místnosti se prostě do konce života nemáte šanci dostat. To samé na konci – jako první vyklidí prostor a vypijou vám všechnu free vodu, která je po lekci k dispozici. A pak je tu má oblíbená kategorie ťutíci aneb ti, co mě baví. Prostě se tak nějak lidsky snaží dostávat do pozic, jak jim síly stačí. Občas se zasmějou, jak jim to nejde, spadnou, odpočívají, když už nemůžou. No a pak je, stejně jako v životě, kategorie pár vyvolených. To jsou ti, kteří zkombinují vnitřní a vnější krásu – ano, jsem to i já, chuchu – a působí jako samo splynutí těla a duše.
Zrovna minulý týden jsem totiž na jedné lekci potkal takového vyvoleného, který na kurz chodí zásadně se svojí přítelkyní. Musím říct, že pár je to vážně krásnej – ona je menší, s dokonalým a přirozeným make-upem, velká prsa. On se hezky směje, střih vlasů má parádní, výška i svaly jsou optimální. Tenhle pár k sobě prostě jde a vždycky mě zaujme. Hlavně ten kluk teda, pochopitelně. Je galantní, přítelkyni vždycky donese vodu, potřeby na cvičení, pohladí ji, dá jí pusu. Ona vždycky tak něco zamyší (jako že potichu) a moc si těch maličkostí nevšímá. Já zatím v řadě za nimi jásám a roztejkám se nad tím gentlemanstvím. A když začneme cvičit, tak pro změnu zírám, jak mu něco jde líp než mně, a někdy naopak něco hůř. Prostě si tak trochu počumím, když zrovna neumírám ve stoji na hlavě.
Pes hlavou dolů, relax jak blázen
A tak jsem se po hodině jako obvykle šel převléknout do šatny. Začal jsem ze sebe shazovat smrdící úbor, když vtom tenhle kluk ke mně přišel a tak nějak nevěděl, jak začít. „Ano, přichází ten moment, vyndá snubní prsten z kapsy a místo Na shledanou tentokrát řekne Vezmeš si mě?“ radoval jsem se a promnul jsem si vlasy, jakože sexy. „Jen vás chci slušně požádat – mojí přítelkyni se nelíbí, že jste jí koukal na začátku hodiny na prsa. Tak toho nechte.“ Musím říct, že tahle varianta konverzace by mě ani v nejhorším bollywoodsko-jogínským snu nenapadla. „Já, ale…“ koktal jsem a snažil se pochopit situaci. „Nashle,“ kluk se otočil a odcházel. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem úchyl, tak se mi v ten moment mozek restartoval a já bryskně zareagoval:
„Ale já jsem vám koukal na zadek!“
V ten moment jsem se viděl z dálky, zpoza okna, v kůži Satana, který říká: „Otroubku, Otroubku, odsuzuji tě do prvního ze sedmi poschodí pekla. A proč do prvního? Protože horko stoupá vzhůru!“ Čekal jsem, co z kluka vypadne, a v ruce jsem žmoulal svoje propocené slipy s logem Supermana. „No… Aha,“ řekl zaraženě a s vyplašeným výrazem odešel, zatímco já čekal půl hodiny, abych ho náhodou nepotkal před vchodem, na zastávce, nebo kdekoliv v okruhu deseti kilometrů.
Na příští lekci jdu inkognito. Vezmu si na sebe kostým Legolase, co mám ve skříni. Ne, ještě líp – budu tvrdit, že jsem svoje vlastní dvojče, a že brácha skonal tragickou smrtí. Udusil se totiž velkýma prsama. Nebo zadkem?
Otroubek ví, jak na to
Zaskočilo mi Maltesers, když jsem se dostal ke koukání na zadek!