Moc se to o mně neví, ale mám poměrně širokou filmografii. Mezi jedny z těch stěžejnějších rolí určitě patří „Chodec“ ve filmu Bolero. V momentě, kdy ve vypjaté scéně chodcuju dolů ulicí, kamera švenkuje z jedné strany na druhou. V okamžiku, kdy se kamera a já míjíme, zacházím za dopravní značku, přičemž kamera odjíždí pryč. Práce na celej den a chlapec, kterého odchytli těsně před natáčením a chodcoval se mnou, jen dodal: „Tak snad máma nebude naštvaná, když jsem měl bejt před třema hodinama na nádraží v Český lípě.“
Hlavně proboha nemrkejte!
Další podobnou rolí je „Prodavač hudebnin“, kterého ztvárňuju v Ro(c)ku podvraťáků. Je to scéna, kdy hlavní čtveřice kluků přichází do – moment překvapení – ano, prodejny hudebnin. Bylo to zrovna v mém Ringo Starr vlasovém období. Při natáčení jsem se snažil, aby se v mém pohledu zračila nerozhodnost nad tím, jestli se mi víc líbí Jirka Mádl nebo Vojta Kotek. Rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy jsem měl Vojtovi podávat kytaru. Kamera, jedem. „Tady máme tenhle červenej typ, myslím si, že se k vám dost hodí. Je to nová baskytara, která má osm strun a když na ni hrajete, jede to jak vítr. Jinak máte moc pěkný dredy.“ Spokojeně jsem odimprovizoval svůj vymyšlený monolog – Vojta trochu zaskočeně nestačil nic říct – a při křiku STOP se podíval do kamery. Režisér se vyklonil a řekl: „Víte, tahle scéna je jenom na prostřihy, takže tam stejně nebudete slyšet. Poprosil bych vás, mlčte.“ A tak jsem ve filmu vidět asi 0,3 vteřiny. Kamera mě tedy očividně miluje.
duo Kotroubek
To jsem takhle jednou vyrazil doplnit si filmové vzdělání do kina na film Líbánky. Hřebejk, lehká gay tématika, ponurá atmosféra ve stylu severských projektů – super. A skutečně, celou dobu jsem děj dost napjatě pozoroval. Divnej týpek přijde Geislerový na svatbu a označí jejího manžela, že donutil jeho přítele k sebevraždě. Geislerová neví, sál neví, já nevím, všichni na sebe koukáme a hádáme, jestli je manžel záporák nebo ne. A přichází ten nejdramatičtější moment – divnej týpek zve do svojí fotokomory malýho kluka. Do svý fotokomory, kde je na šňůře rozvěšena spousta fotek nahejch kluků, chápete? Chápete?! A když se zatajeným dechem a bojácným pohledem zvedám oči na plátno, vidím, že na tý šňůře visí moje nahý fotky! Moje – nahý – fotky! A kamera jede v jednom záběru asi dvě minuty. A ty fotky tam pořád visí. Všechno tam visí! A já se hystericky směju a hýkám, zatímco ostatní lapají po dechu. A v duchu se přenáším do roku 2008…
Pouze pro 18+
Do roku, kdy byl Klaus znovu zvolen prezidentem, kdy se v metru otevřely nové stanice na lince C a kdy za bouře zanikl památný strom Špetlův buk. Do roku, kdy student fotografie na FAMU hledal lidi na svůj fotoprojekt. Bylo jedno, jestli jsou modelové tlustí, hubení, s oholenýma nohama nebo oslím pyjem. Aktem měla být znázorněna lidskost v každém z nás. Vlastně netuším, proč jsem do toho šel, nikdy jsem totiž akty nefotil – vlastně jsem nikdy nefotil ani „normální“ profi fotky, bylo to dokonce moje první focení. Každopádně se mi ten nápad líbil. Chlapec totiž projekt fotil na sto let (bez přehánění) starý foťák, u kterého musel měnit dřevěné desky. Když jsem přišel k němu do studia, rovnou jsem se svlíknul. „Víš, to ještě nemusíš, já to musím nejdřív připravit,“ udusil hned na začátku moji horlivost. Když jsem se oblíknul a zase svlíknul, stoupnul jsem si před objektiv a začal pózovat. „Víš, já chci lidi přirozeně, prostě… aby jenom stáli. A já budu fotit detail, celek, zadek, hlavu, prostě co mě napadne.“ A tak se stalo, že jsem stál bez hnutí jak ti kluci z hradní stráže, a připadal si extrémně divně. Vyfotit jednu fotku totiž trvalo asi tři minuty, během kterých jsem se nesměl pohnout. Plně jsem tenkrát docenil vynález digitálních foťáků. Když bylo hotovo, šli jsme do jeho fotokomory, kde fotky rovnou vyvolal a dal mi je. A taky mi dal podepsat nějakej papír, co jsem moc nečetl. Ale co už, když to chtěl…
Tomuhle se říká umění!
Morální poučení o čtení oficialit je nasnadě. Ve mně to spíš ale vyvolalo myšlenku, že bych mohl zase něco nafotit, protože to takhle zpětně byla legrace (a taky už nemám účes na Anetu Langerovou). Potvrdil mi to i kolega, když jsem v práci vykřikoval, že jsem ve filmu, tak ať si koupí dývýdýčko a získá můj podpis: „Bez tvojí prdele by tu už neměl vyjít ani jeden film.“ Takže tímto okamžikem přijímám nabídky vysokého umění…
