Přísun mých historek bych chtěl okořenit novou kategorií na blogu. Bude se objevovat sem tam podle nálady. Mám totiž kolem sebe lidi, kteří mě (chvíle na patos) inspirují, motivují, a hlavně (konec patosu) neserou. Respektive mě nějakým stylem jejich život vzrušuje, a od toho tu máme kategorii Vzrušitelé. Takže bych je chtěl jen tak nepřipraveně vyzpovídat, slyšet od nich, v jaké jsou životní fázi, jak se právě teď a právě tady dívají na různé věci.

První fajnovkou je moje kamarádka Irča, která je (i přes svoji zálibu v modrých růžích) úplně ňuchňací. Co je zajímavý – je to jediná kamarádka, která, když jsem se jí zeptal, jestli by mi odnosila dítě (abych nemusel spát s holkou, protože by mi to přišlo strašně vtipný a pořád bych se smál), mi tenhle nápad nehodila na hlavu.

Taková slušná a nevinná jsem byla, pak jsem potkala tebe a všechno bylo v háji.

Kdy jsme se potkali poprvé?
Já jsem tě znala dřív, než jsem tě znala.

Cože?
Tvoje jméno tě předcházelo. Ale bavili jsme se až někde na oslavě. Já už vím! Na Dášině oslavě, v tom irským baru na Vinohradech. A já jsem ti říkala, že už tě nějakej čas znám, jako pojem, a ty jsi říkal „Ježiši!“

Ježiši!
No a taky jsi povídal nějakou historku o pandě v autě. A já se dvě hodiny smála a pak jsme spolu šli do kina. A potom na United Islands. Máme spolu spoustu zážitků.

A na jakej společnej zážitek si vzpomínáš?
Že jsi mě ve čtyři ráno nutil koukat na věštkyni Morganu, která v televizi pálila duše nebo co. A ještě jsi se u toho tvářil, že se na to budeme koukat další tři hodiny.

Tak radši k něčemu jinýmu. Co máš ráda?
Občas tebe, ve výjimečných situacích. Jinak náušnice a věci, které se blýskají, jelikož v minulém životě jsem byla strakou. A pak mám ráda lidi, tak všeobecně.

Co si o mně myslíš?
Že nejsi blbej, na blbý lidi já nemám trpělivost. Že jsi velmi zajímavá osobnost, protože takovými lidmi já se obklopuji. Že jsi dobrej člověk, ale taky jsi člověk, kterej si sám sebe dost cení – ačkoliv to jeho dalších padesát osobností zpochybňuje – ale ta základní si sebe cení, a to je na tobě sympatický a přitahuje to k tobě další lidi. A jsi velmi svůj. Hodně rád děláš věci, u kterých vidíš smysl, což taky nedělá moc lidí. Spousta lidí se spokojuje s něčím. Ty úplně nejsi typ, který by se spokojoval s něčím.

Kde nás vidíš za deset let? Kromě toho, že budeme sedět někde u drinku a venku budou čtyřicítky jako teď?
To už my budeme čtyřicítky! Budeme mít asi nějaké děti, otázka je, jestli nějaké společné. Nebo teda ne úplně společné…

Společenské?
To snad ano. A rozhodně nás vidím nějakým způsobem pohromadě, že si ze života nezmizíme.

A pořád máš ideu toho, že bychom někdy měli společný dítě?
Nevím. Ale tak jako neopustila jsem jí, ale teď to prostě nevím.

Když jsme to řešili naposled, tak jsi neměla vztah, ten teď máš.
Já to teď prostě nevím. Nepovažuju to ale za nemožnou věc. A to jsem nikdy nepovažovala.

A proč bys to chtěla udělat?
Protože si myslím, že by byla škoda, abys nebyl táta.

Jééé. Jééé. Jééééééééé. (tleská dojetím) A to naše dítě bude mít modrý oči, že jo?
Mu to budeš muset vysvětlit. Kdyžtak to nějak rozkapem.

Můžeš se ptát i ty.
A kde ty sám sebe vidíš za deset let?

Ty jo, já nevim, co budu dělat zejtra, natož za deset let. Chci zkombinovat tolik věcí. Abych měl čas na sebe, potenciálního partnera, rodinu, abych dělal práci, co mě uživí a bavila mě. A aby lidi plakali a žadonili o další příspěvek na blogu.
A jaká je tvoje oblíbená barva?

Nechceš mě donutit říct modrou, kterou pořád nosíš?
Mňachá, já se vždycky chtěla na tohle někoho zeptat. A jaký to je psát blog?

Já mám pocit, že si z některých věcí dělám povinnost, což se snažím tím blogem odbourávat. Zároveň mi to pomáhá v tom držet si nějakou pravidelnost, a zároveň to nemít tak na sílu, ale mít to lidský. Prostě spousta paradoxů.
Z našeho rozhovoru mi vyplynulo to, že bych ráda dělala s lidmi rozhovory, protože mě baví pokládat otázky.

Hele, to nech na mně, jo? Jak tě změnil tvůj aktuální vztah, je vidět, že jsi taková spokojená. Kromě takový tý klasický fráze, že někoho máš, kdo pro tebe hodně znamená. Co to má za přínos, i když to zní divně.
Mám úžasnej vnitřní pocit, že nejsem sama.

Ale to jsi nikdy nebyla.
To ne, ale… Že jsem našla člověka, kterej ke mně patří. Tohle maj asi všichni na začátku vztahu, to nebudu žádná výjimka, jenom doufám, že mi ten pocit vydrží co nejdéle. Co mi to změnilo prakticky, je organizace času. Je potřeba při tom zohledňovat někoho jinýho, ale ne proto, že to někdo potřebuje, ale sám chceš sladit svůj životní rytmus s někým druhým.

A dokážeš říct, zní to blbě, nějaký negativum? Jako, že tě to v něčem brzdí, že jsi chtěla něco udělat, a teď nemůžeš, máš přítele.
To jsem zatím neobjevila, zkus se mě zeptat tak za půl roku. Zatím nic takovýho není, třeba to časem přijde. Teď jsem taková euforická a svět je… není růžovej, nemám ráda růžovou, tak v barvách modré. Zatím jsem nepřišla na nic, u čeho bych si řekla: „A kruci, kvůli tobě to nejde.“ Nemám pocit, že bych se musela moc uskromňovat.

Takže je to taková další dobrá story tvého života?
Taková velmi vysněná. Protože jsem si představovala, že to takhle bude, a ono to tak fakt je.

Máš nějakou oblíbenou osobní historku?
Já většinou začnu mluvit o kamarádovi, který, když je trapné ticho, si sundá kalhoty. Nebo o tom minimálně zvládá mluvit.

Ty vado, to tam nemůžu o sobě dát!
Dobře. Tak jak jsem si získala spoustu kamarádů. Kamarádka mi poté, co jsem se tenkrát nastěhovala do Prahy, řekla, že mě vezme na akci, kde budou lidi mně blízký, prý že nás baví stejný věci. Když jsme měli sraz, ona přišla ve startrekový uniformě. Já se zděsila a řekla, že nikam nejedu, protože tam budou strašný cvoci – a s nima se úspěšně už přes deset let kamarádím. A sama jsem se stala tímto cvokem.