Jak už víte, můj coming out na základce se nenesl zrovna v duchu lásky a porozumění. Takový ty pocity ukřivděnosti ve vás nějak zůstanou a čas od času se připomenou. A tak jsem měl morální povinnost připojit se k projektu S barvou ven, abych mohl lidi virtuálně plácat po ramenou se slovy: „Seš gay? Nevadí!“ A tak nějak se s těma, kdo mají problémy sdílet svoji sexuální orientaci, podělit o svoje zážitky. Lepší jeden Otroubek než deset doktorů, říká se.
Barvy táhnou
Den přes spuštěním online poradny mi volala novinářka, která se mnou chtěla udělat rozhovor do Brava a přiblížit tak tuhle aktivitu čtenářům: „Prostě mi řekněte váš příběh a já to dám nějak dohromady,“ vybalila to na mě po telefonu. A tak jsem vyprávěl, jak to bylo celý složitý a jak jsem utíkal do světa seriálů a kladných hrdinů, abych měl nějaké silné vzory – líčil jsem to prostě tak, abych v novinářce podnítil lítost. „Počkejte, já tomu nerozumím, jak jakože jste se vyoutoval na škole a zároveň se nevyoutoval před rodičema? To vám to nebylo ve třinácti ještě jasný?“ Lítost byla zabitá investigativní žurnalistikou. A tak jsem dal zjednodušenou variantu, které už druhá strana rozuměla. Nicméně jsem nezapomněl vizionářsky dodat: „Nebojte se do toho dát šťávu a emoce, ať to má grády. Jen ať si to všichni rodiče v Čechách přečtou a pochopí tak svoje děti.“ „Hm,“ dodala slečna a poprosila mě, ať jí pošlu svoji fotku na mail, aby byl příběh skutečně osobní. A právě díky mailové adrese jsem si uvědomil, že dáma je z Práva, nikoliv z Brava. Ale tak co, noviny jako noviny.