V minulém díle jste viděli… Divadlo, deadline, píšu, píšu, křičím, vzlykám, potím se, píšu, dopisuju, posílám, už to nikdy nechci vidět.
Slíbené pokračování je nasnadě. Jak už víte, do A Studio Rubín jsem poslal svůj divadelní scénář, i když jsem nikdy divadelní scénář nepsal. Za pět minut dvanáct, doslova. A to vše proto, abych vyhrál Zlaté pero Ondřeje Pavelky. Vlastně ne – péro dobrý, ale prostě abych zas byl ten kreativně divadelní Otroubek, kterým jsem býval.
Bylo úterý, když jsem v práci klapal do klávesnice a stejně jako ostatní lehce nasraně koukal do monitoru. A kdopak to nevolá – A Studio Rubín a slečna mi do telefonu hlásí… moment napětí… další moment napětí, teď už zcela zbytečný… že jsem vyhrál a za dva dny se koná scénické čtení mého veledíla. Musím říct, že jsem trochu neprozřetelně křičel radostí po celým open space: „Ty vole, ty vole, já vyhrál, já vyhrál, už nikdy nebudu muset pracovat, protože budu psát jenom scénáře!“ Ehm, šéf se nedíval úplně příjemně… Nicméně to nadšení bylo reálný a ten pocit byl fakt krásnej. Přišlo to zkrátka v momentě, kdy mě práce vůbec nenaplňovala a kdy mi v životě chybělo něco kreativního.
A tak tu byl čtvrtek. A s ním moje nadšení i nepochopení, že vlastně někdo ty moje bláboly bude před někým číst. A jak se ukázalo, ten někdo byli moji divadelní oblíbenci Hanka Vagnerová, Petr Vančura a jeho partner Honza Cina. A to rozhodně není psina. Protože úplně nepředstavitelně jsem si při psaní představoval, že to budou číst právě oni, kdyby to náhodou vyšlo. Někdy prostě ty náhody nepochopíte.
Kluci, já chci domů.
