Jak už dobře víte, před pár měsíci jsem v sobě probudil dřímající kreativitu v podobě sepsání divadelní hry, která se objevila na prknech A Studia Rubín. Byť jednorázová záležitost, i tak to byl dobrej úlet. A jak čas běžel, dozvěděl jsem se, že Petr Kolečko – člověk, který mou hru tenkrát vybral – z divadla odchází. Ještě předtím se ale rozhodl v Rubínu uspořádat workshop, kterým se chtěl rozloučit. Bílým šátkem mává, kdo se loučí, každého dne se něco končí – a obvykle tomu tak nemůže být beze mě.
V kavárně divadla se nás sešlo celkem šest lidí a nikdo vlastně nevěděl, co nastane. Petr si dal prvního panáka vodky na rozehřátí: „Jak asi víte, tak odcházím z tohohle divadla. A abyste z toho něco měli, tak si tu zkusíme něco napsat – když už jsem ten scenárista,“ odevzdaně odložil skleničku na bar. „Počkejte, to nebude žádná divadelní hra?“ nervózně se paní v roláku obrátila na svého muže. „My jsme to s manželkou vybrali, protože na zbytek programu jste to měli vyprodaný.“ Kolečko dal druhého panáka.
No to se ti to směje u Krause!
Jako první Petr chtěl, aby každý z nás řekl nějakou zajímavou historku: „Hlavně nic trapnýho a ani žádnou kokotinu.“ Pán s manželkou měl skvělou story o tom, jak u nich ve firmě půl roku pracovala ženská, kterou nikdo neznal a která tam byla na falešnou občanku. Slečna právnička se svojí kamarádkou soudkyní zas povídala o tom, jak srazily srnu a pak zjistily, že se jim to jenom zdálo. Pán za mnou nevěděl, co povědět. A když přišla řada na mě, v duchu jsem si řekl: „Hlavně, prosím tě, neříkej nic teplýho nebo něco podobnýho!“ Nahlas to ale znělo úplně jinak: „To jsem takhle jednou šel na jógu a byla tam hezká holka a hezkej kluk…“ Zbytek příběhu už moc dobře znáte. „…A tak jsem tomu klukovi řekl, že jsem nekoukal na jeho holku, ale na jeho zadek.“ Manželskému páru ztuhnul úsměv, slečny se zachichotaly a pán za mnou to nepochopil. Kolečko si okamžitě dal třetího panáka se slovy: „Tak děkujeme za první večerní coming out.“