Já jsem byl od dětství zvyklej slavit Vánoce tradičně. Vždycky jsme na Štědrý den s rodičema nasedli do auta, jeli za příbuzenstvem, a večer se vrátili domů, kde jsme se navečeřeli, rozbalili dárky, šli na půlnoční a pak zamířili spát. Takhle to bylo většinu mýho života. Věci se začali lehce měnit, když se k nám připojil můj Ex. Naši to vzali v pohodě, režim byl nicméně nastavený stejně. Když už Ex se mnou nefiguroval, přišla jedna zima, kdy jsem chtěl Vánoce trávit nějak úplně jinak. Naprosto odlišně.
To bylo asi před pěti lety. Rozhodl jsem se, že svět nutně potřebuje moji pomoct. A tak jsem pár dnů před Vánocemi volal do Armády spásy, že k nim přijdu na Štědrý den a budu rozdávat příděly jídla a lásku. „Prosím? Ale to musíte být u nás dobrovolníkem alespoň rok, abychom měli jistotu, co jste zač.“ Totéž bylo v dětských domovech, které jsem rozhodl obšťastnit svoji pozitivní náturou. „Ale to si ze mě děláte legraci, ne? Přece si nemůžete myslet, že vás sem pustíme, kdy vás tu nikdo nezná,“ řekla mi drze do telefonu dáma z děcáku na Praze 4. No, a tak kdo ještě potřebuje moje objetí, říkal jsem si. Ano, důchodci! Podařilo se mi dovolat do jednoho pražského důchoďáku a přemluvit je, že se u nich stavím. Nicméně mi nedovolili Štědrý den, ale až 2. svátek vánoční.
Když moje matka slyšela, že nechci s rodinou trávit Štědrý den, dost zuřila. „Jde mi jenom o ten Štědrej den, o nic jinýho, jedinej den v roce!“ „Mami, ale to může bejt jakejkoliv den, neupínej se pořád jenom na tenhle,“ kontroval jsem a čím víc se rodiče na onen den upínali, tím víc jsem chtěl jít proti nim. Ale nedalo se nic dělat, 24. prosince mě chtěli přijmout fakt jenom ty rodiče. O dva dny později jsem dorazil ke starochům a s úsměvem na tváři jim rozdával knihy. „Ale chlapče, já jsem po operaci šedýho zákalu,“ rozněžnila se na mě paní na houpacím křesle. Nevadí, vzal jsem i čokolády. „Ale dyť já ty oříšky neukousnu, prosím vás,“ kroutil hlavou děda u stolu. Tak jsem jim rozdal reklamní trička s nápisem Děti dětem a šel rozpolcen domů.