Kamarádka Katka mi nedávno řekla: „Ty seš jak ta Anička v Ulici, ta se taky furt hledá.“ Ano, rok 2016 jsem totiž vyhlásil jako jednu velkou neznámou změnu, který se ale vůbec nebudu bát. (čti: jsem totálně podělanej až za ušima)
Vždycky mě hodně bavilo dělat s lidma, ale právě práce s nima bylo přesně to, co mě pokaždý nejvíc vyčerpalo (čti: totálně rozjebalo). Pracoval jsem v několika kancelářích, open space, prostě víc lidí na jednom místě a nula dveří mezi nima. A právě nemožnost soukromí, klidu a možnosti na chvíli zdrhnout byly často důvody toho, že jak to slibně začalo, tak to divně skončilo. Ty důvody jsou ale vlastně úplně jednoduchý. Třískat devět hodin denně do klávesnice, chodit na hromadný obědy a empaticky reagovat na dalších deset lidí pro mě bylo prostě náročný. A co víc. Nikdy jsem nedokázal sedět na židli nebo postávat někde dlouho v koutě a přikyvovat – i když jsem si to samozřejmě moc přál, abych mohl okolí vyhovět. Ale nešlo to. A tak jsem často dělal pro kolegy show, scénky, házeli jsme si navzájem vtipy, hlášky. Prostě moje snaha byla nějak si zpříjemnit chvíle, ve kterých si můžeme udělat mentální výplach a zase se vrátit k počítači. Problém to ale byl ve chvíli, kdy to začali vnímat moji zaměstnavatelé. Několikrát jsem díky tomu byl i „na koberečku“, abych tam pochopil, že takové chování není žádané. Zcela upřímně si ale myslím, že mým šéfům spíš vadilo to, že nejsou součástí zábavy a humoru i oni. Ze svojí pozice si to pochopitelně nemohli dovolit.
Světlý zítřky vám říkám!