Už tu chyběly jiný kecy než jen ty moje. A tak je tu další vydání z edice Vzrušitelů – lidí, co mě něčím zaujali (a nemyslím si o nich, že jsou kreténi). Prostě mě baví vyzvídat, co má kdo za plány a ideály, čeho se bojí a na co se těší.

Tomáše znám poměrně krátce, ale baví mě. Asi se mi líbí ta kombinace klukovitosti s dospělostí, jistá slova s nejistým výrazem, touha být spokojený s touhou nabít si hubu. Prostě dvacítka jak vyšitá. A tak to má být.

Moje srdce se ztratilo v Anglii…

Tak jdem na to.
Hele, ale když tak to sjedeme víckrát. Já třeba něco řeknu a pak dodám: „Ne, to je blbý, střih.“

Já to nebudu tři hodiny poslouchat a přepisovat!
Dobře, jsem odhodlanej přijmout výzvu.

Kdy jsme se poznali?
To bylo setkání v poradně S barvou ven, tys mi točil video medailonek. To bylo v dubnu 2015, myslím dvacátýho pátýho.

Seš dobrej, já ani nevím, co je dneska za den. Co sis o mně myslel?
Maličko jsem ti záviděl, že děláš v médiích. Já když studoval střední školu, tak jsem pracoval s kamerou a foťákem – no a tys mě rovnou šel točit! A pak jsi říkal, že píšeš nějakej blog. To se mi líbilo… Hele, ale já budu mít na tý nahrávce debilní hlas.

Ale já to pak přepíšu do textu!
No, já vím, ale stejně. Celý příspěvek →