Před sedmi lety jsem při škole hledal nějakou práci. Něco, co mě bude bavit, a zároveň něco, co už pak nikdy dělat nebudu. A tak se stalo, že jsem se přihlásil do pražské zoo, a stal se tak na rok a půl průvodcem. Prostředí to bylo zvláštní – na jedné straně spousta obětavosti a pokory ze strany zaměstnanců, na té druhé docela razantní kastovní systém podprůvodců, průvodců a superprůvodců. Studoval jsem marketing, takže k zoologii jsem to měl vzdálenostně jako z Prahy do Golčova Jeníkova. Naučil jsem se základy a docela si s nima vystačil. A když byl čas jít, šel jsem.
S většinou lidí z té doby se nestýkám. Zůstala mi ale taková zajímavá skupinka Zneuctěných. Jak o sobě tvrdí, nikdo je nechce, jsou odkopnuti v rohu a nad půllitrem piva nadávají na život. Prostě ideální kolektiv pro Otroubka! Ale ne, mám je rád. Vidím se s nima asi tak jednou, dvakrát do roka – přiblížíme si navzájem svoje světy a rozejdeme se s tím, že jsme si rozdali dost radosti a postěžovali si navzájem. Každý z téhle skupiny osmi lidí má svoji „superschopnost“. Franta je vzdělaný, Ilona je usměvavá, Věrka je metalová. A Otroubek je za Otroubka. Přijde mi to vlastně strašně zvláštní – v některých kolektivech působím spíš autisticky a téměř nemluvím, tady dávám historky jednu za druhou, dělám ze sebe odborníka na všechno, hlavně, aby konverzace nestála a já vždycky narušil mlčení.
A takhle jednou, pro mě i trochu nečekaně, nás moje oblíbená Evička – jediná moudrá a chytrá zároveň – pozvala na posvatební oslavu. Svatba to byla úspěšná (tj. vzali se), jen nás varovala, že na oslavě budou i rodiče, babička, a tak. Když se naše zvláštní skupinka doplazila do Bubenče a vešla to místnosti, volná místa byla právě u babičky. „No tak jasnééé, jedem bomby!“ zavelel jsem a všichni jsme usedli. Eviččina neteř všem napsala jména na kartičky a trochu se divila, když jsem jí spiklenecky zašeptal: „Otroubek, holčičko, Otroubek.“
Všechno se neslo v sympatickém duchu. Lidi tančili, příbuzní se bavili, koláčky nám přistávaly na stole, což jsem glosoval slovy: „Dávejte mi to do tašky!“ A skutečně si je do tašky za udivených pohledů dával – no co… Sám jsem se zabavil tak, že jsem si prakticky ani nevšiml, jak kamarádi vytahují svatební přání, které jsme všichni podepsali a řádně naplnili penězma.
Všechny dárky se daly na jednu hromady a – k mému udivení – si novomanželský pár přenesl dary doprostřed místnosti a začal je jeden po druhém za komentování svědkyně otevírat. Nikdy jsem tohle neviděl, takže mi to přišlo hodně cool. Teda prvních pár minut, protože ve mně postupně začal vzrůstat pocit trapnosti, když svědkyně četla přání typu: „Mnoho štěstí, málo pláče a do roka kudrnáče, pořádnýho pořízka, ať postýlku roztříská!“ Evička při čtení každého přání a za potlesku účastníků rozbalovala další a další sadu pekáčů, pánví i hrnců a jen na okamžik se zastavila u perel typu vysvědčení pro nejlepší manžele nebo stínítek na lampy s motivem jelenů.
Halekavá svědkyně začala předčítat asi už patnácté přání, které vyznělo podobně jako těch čtrnáct předchozích: „Rádi se vždy mějte, společného života nadmíru si užívejte, ať netrápí vás samota…“ Naklonil jsem se přes půl stolu ke zbytku skupinky a důrazně řekl:
„Jestli mi někdy napíšete takhle debilní přání k mý svatbě, zastřelim nejdřív sebe a pak vás.“
„…To a ještě mnohem víc ze srdce přejí tví bývalí kolegové ze zoo – Franta, Ilona, Věrka, Otroubek…“ dokončila svědkyně. Celé osazenstvo stolu se na mě rázem otočilo s pohledem atentátníka Breivika. Babička ani sousto nedožvýkala. No, nezbylo nic jiného, než se s úsměvem rozhlédnout po okolí a začít tleskat, jaké že to skvělé přání. A tak mě zachránilo, že Evička vybalila všechny dárky, a započala taneční zábava. Oči všech se upnuly na prázdný taneční parket, na který přiskočila svědkyně se slovy „Ať se tu rozjede zábava!“ a popadla na židli sedící slečnu. Svědek se chopil kamaráda, který stál opodál, a já s otevřenou pusou sledoval slušnou gay-friendly jízdu. „Jako tohle by se mělo dát do programu na Prague Pride,“ s tleskotem jsem zahulákal na celý stůl. Breivikův pohled na mě udeřil podruhé.
Když už to bylo na parketu skutečně „všichni se všema“, uznal jsem, že jsem se příjemně pobavil a že je načase odejít. Rozloučil jsem se s Evičkou a jejím manželem a ještě mi stačila zašeptat: „Díky, že jste mi nedali žádný naše karikatury, ani maxi kravatu pro ženicha. Jo a letos, letos já na ten Pride půjdu!“ Ze dveří do tmy Bubenče vycházela nejdřív má hrdost, po ní pýcha, a až poté Otroubek.
