Nedávno jsem vyrazil do Cannes. Francouzská riviéra, řeknete si. Kde to je, řekl jsem si já. Nicméně, na místní festival jsem se chtěl podívat už dlouho, a když se naskytla tahle pracovní šance, byl jsem v rozhodování rychlejší než Sharon Stone přehazující si jednu nohu přes druhou. Můj úkol byl jasný. Usmívat se na všechny strany a se slovy „everything is awesome“ smlouvat s producenty, aby mi prodali jejich film za co nejmenší částku.
Příjezd s kolegou do našeho hotelu se nesl v duchu ztracení se ve městě. Navigace zkrátka selhala. A tak jsme jezdili půl hodiny po Cannes, abychom při závěrečné panice zjistili, že naše místo leží asi dvě stě metrů od nás. Byli jsme ubytováni v moc milém apartmánu, kde byl i bazén a kotvily tam jachty a cvrlikaly cikády a nocí se linul smích bavících se lidí u grilu a… chyběla tam wifina! Což se ukázalo jako zásadní problém, protože po celodenní jízdě v autě už nám s kolegou došla témata k hovoru. Skoro by se dalo říct, že to byl zásadnější problém než ten, že v apartmánu nebyl toaleťák.
Ingrid Bergman, neodvracej svůj zrak!
Musím říct, že Cannes je fakt moc hezký město. Je sexy, o tom žádná, a celý ten festival městu dodává šmrnc. A navíc, leží hned u moře, takže je to kombinace nadmíru povedená. Obzvlášť, když je třicet stupňů a vy v obleku běháte kolem lidí v plavkách. A tak jsme si s kolegou vyzvedli akreditaci a jali se chodit po obchodních schůzkách. Nepsané pravidlo byznysu v Cannes je „neotravuj mě dýl než půl hodiny, je ti to jasný?“ a tím jsme se jako všichni ostatní řídili. Ale je vám jasný, že i za půl hodiny se dá udělat pár otroubkovských fópá, že ano? Taková obchodní schůzka se nese v duchu velmi jednoduchého scénáře. Představíš se, řekneš, o jaké filmy máš zájem, druhá strana s úsměvem nahodí cenu, ty se zaražením a pláčem nahodíš proticenu. Pak si řekneš, že jsi sakra borec, takhle vyjednávat, a míjíš se ve dveřích s dalším Otroubkem. A pak doufáš, že ten nedal víc. A to jsem takhle vyrazil na schůzku s producentem filmu Vlk z Wall Street. Pán, co už v životě nemusí udělat nic, protože ten film neprodal žádnému velkému studiu, čili všechna marže šla jemu. A tematicky byla schůzka na jachtě, kde se člověk musel z bot přezout do papučí. A zcela netematicky jsme si podali ruku, já si sedl, jako pravý manažer dal nohu přes nohu a praskly mi kalhoty v rozkroku. „Echrrhhmmm,“ odkašlal jsem si a vše s úsměvem zamaskoval. Jen po tom žebříku zpátky na břeh se slézalo trochu hůř.
Koho mi to sem zas vodíte, do hajzlu?!
Měl jsem štěstí i na celebrity. A vlastně úplně omylem. Šel jsem na prezentaci Tarantinovy Hateful Eight a film představoval Jake Gyllenhaal, který pak chodil nenápadně kolem mě sem a tam. Nevím, asi chtěl mít zápis na blogu nebo tak něco. A pak paní, co se jmenovala Sienna Miller, a já před ní říkal: „Ty vado, to jméno znám, ale vodkaď, vodkaď?!“ O den později jsem si nabíjel ve Festivalovém paláci mobil. Sedím, koukám, a najednou ochranka míří jedním směrem, za minutu zpátky, a tohle zopakovala třikrát. „Tak to už je asi významný,“ zamyslel jsem se – a skutečně, ochranka dělala garde Robbiemu Williamsovi (ne tomu Tátovi v sukních!). Jako jediné štěstí bylo, že se mi nestalo něco jako když jsem onehdy šlápnul na vlečku šatů Ani Geislerový se slovy „Co je to tu za hadérku?“ v domnění, že šlapu na ubrus. Nicméně všechno jsem dohnal, když nás neměli na seznamu hostů na jednu párty, kam jsem účast potvrzoval. „Otroubku, uděláme teď trochu bordel, ať vidíte, jak to funguje,“ dodal kolega a spustil spršku francouzských nadávek, zakončených slovy „fucking party“. A v mžiku jsme byli uvnitř. „Zapomněli jsme koupit toaleťák, jdu ho někam na záchod ukrást,“ oznámil jsem po chvíli a tajuplně se ponořil do noci.
Mr. Jake, vezmeš si mě?
To byl totiž večer, kdy už jsem měl lidí plný zuby a festival se chýlil ke konci, a tak jsem se vydal do apartmánu pěšky. Osm kiláčků, v lakýrkách. Ani mě ty krvácející palce moc nebolely, když jsem šel po pobřeží a viděl šťastný party lidí, který společně s dětma a kamarádama grilovaly. Přišlo mi to takový dojemný a já si představoval, jak jdu za nima: „Lézeléfdotramvajéžéremandlélópásijé“ bych jim řekl a doufal, že by měli sójovou klobásu. A tak jsem došel až do hotelu a všechno to na mě padlo. Vlastně jsem tenhle pocit zmaru měl na každý služebce, na který jsem byl. Každý se na mě celé ty dny usmíval a třásl mi rukou, ale mně chyběl někdo, s kým bych tohle všechno mohl nějak prožívat, smát se u toho a bavit se o filmech. A aspoň chvilku neanalyzovat, jestli se ten nebo tak na mě usmál jen proto, že chce vidět za svůj film tučnej balík dolarů. Protože to je jednoduše showbyznys. To vědí režiséři, herci, producenti, i Otroubek. Ale i ten občas potřebuje zahodit masku nedostupnosti. Zvlášť, když nemá po ruce wifinu ani toaleťák.
Take That!
Cestu autem zpátky dal kolega v jednom kuse. Teda oba jsme nakonec byli v jednom kuse. I když navigace směr Cannes-Praha pochopila jako „jeď co největší oklikou, ideálně přes Švýcarsko a okrsky“. A skutečně, v zápalu diskuze jsme si zajeli tři hodiny přes Švýcarsko. Počasí nám do cesty hodilo intenzivní déšť, kroupy o velikosti lískových oříšků pro Popelku a sníh o velikosti… no prostě sníh v květnu, chápete?! Hodinová cesta za zpomalovacím vozem na dálnici byla už jen taková třešinka. Ne, vlastně ty mikrospánky, u kterých jsem v autě tleskal a nahlas prozpěvoval Madonnu a Alexandrovce zároveň, abychom ani jeden neusnuli. Cannes je prostě třeba si užít se vším všudy. Na život i na smrt.
The show is over, say goodbye…
