Nevím, jak je to možný, ale přišlo to. To, na co se nedá připravit. To, co v životě nepochopím.
Pořád se mě někdo ptá na to, jaký typ kluka se mi líbí. A vlastně mě docela štve, že se mě nikdo nezeptá, co se mi třeba líbí za typ holky. A vlastně mě štve hlavně to, že se mě někdo vůbec ptá na typy. Moje rozhodování o tom, že se mi někdo líbí nebo ne, vždycky vypadalo na povrchu jednoduše, ale uvnitř to byl propracovaný systém. Musely se spojit všechno testosterony s estrogenama i serotoniny s oxycotinama. Prostě a krátce – nemám typy. Když to vezmu ohledně chlapů, je mi vlastně jedno, jak velkou má nohu, jak velký má břicho, nebo cokoliv. Nejlepší věc je, že mě ta osoba, se kterou bych něco měl mít, nebude iritovat hned od začátku.
Fyzická krása je super, jasňačka, to víme všichni. Ale pro mě je jenom příjemný začátek, něco jako trailer – pustíte si ho a zjistíte, že ten film vlastně vůbec nevypadá špatně: „Jeden lístek někam doprostřed. Tohle mě nemůže zklamat! Jo a jeden slanej popcorn. Ten velkej.“ A pak na ten film vyrazíte a v půlce hystericky utečete s křikem: „Vemte si všechny moje prachy, hlavně to už nikdy nechci vidět!“ Takže, když se mi někdo líbí, v hlavě mi šrotuje: „Jo, vypadáš hezky, ale dávej dál.“ A pak je tam právě to něco. To něco, po čem všichni touží. Já teď koukám na seriál Salem, a tam se to jmenuje Malum. Věc, která spustí Veliký rituál (upusťme od poprav čarodějnic, v tomhle rituálu se svádějí Otroubci). Prostě ten moment, kdy si řeknete: „Jo, něco tam je, a bude mě bavit to prozkoumávat.“
Je mi zima, dědečku!
A to něco jsem viděl v kategorii 70+. Vy, kdo se mi teď smějete, tak to okamžitě vypněte a jděte do kouta kleknout na hrách a protézu! Vy ostatní – chápete to? Normálně jsem se to snažil několik večerů analyzovat v hlavě – jako jestli to má vůbec opodstatnění, kde se to vzalo, co to spustilo. Jestli to třeba nebylo tím, že v Americe začali v restauracích dělat Senior menu. Normálně to je menu pro starý. „Ty toho asi tolik nesníš, dědo, tak ty to máš dneska za polovic.“ Ale asi to tímto nebylo.
A opět se mi potvrdilo, že je to všechno jenom o člověku. Obchodní schůzka, přichází Dědo – lepší krycí jméno není třeba použít. Ladný, přímý krok. Oči modré jak azuro počasí v Chorvatsku. Bílá hustá kštice s elegantně sestřihnutou patkou. Zuby! A bílý! Možná nebyly pravý, ale nevadí. Svetr stylu co nosím i já (neříkejte nahlas nic o dědkovským vkusu). A ten přístup. Elegán z první republiky šmrncnutý Otroubkem. Něco ve stylu Hugo Haas a Karel Schwarzenberg. „Otroubku, posaďte se. Musím říct, že ta analýza dává dokonalý smysl. Skvělé… Jen to ti kreténi nepochopí.“
Komentářů netřeba
Tak jsem se toulal v myšlenkách a představoval si, jak pána vedu domů: „Mami, tati, tohle je Dědo. My se máme rádi.“ No nepřipadá vám to cool? Nechal jsem se unášet vidinou dovolené na Velikonočních ostrovech, letem v soukromém tryskáči i večeřemi u Pohlreicha. Ale pak se velmi rychle vkradla další představa. Sedím v ní u rodinného krbu a povídám svým dětem: „Tak si představ, Mikuláši a Markétko, jak jsem se poznal s tatínkem. To, že mu bylo devadesát, jsem ale vůbec tenkrát nevěděl. VŽDYŤ VYPADAL NA SEDMDESÁT!“ A u tohohle jsem se nějak zasekl a všechno mě to přešlo.
Očividně i já budu muset zapracovat na svých zažitých stereotypech. Protože by bylo vtipný ležet vedle někoho, kdo zažil druhou světovou. Nebo i tu první… No ne?
Prohlédla jsem si tvůj blog a hodně se mi líbí tvůj styl psaní, originálně a zajímavě to vykladáš. Máš zajímavé myšlenky a tenhle článek skůtečně nemá chybu! Jen tak dál, ať se ti daří. Těším se ne nové články.