Kterak jsem šel s barvou ven

Jak už víte, můj coming out na základce se nenesl zrovna v duchu lásky a porozumění. Takový ty pocity ukřivděnosti ve vás nějak zůstanou a čas od času se připomenou. A tak jsem měl morální povinnost připojit se k projektu S barvou ven, abych mohl lidi virtuálně plácat po ramenou se slovy: „Seš gay? Nevadí!“ A tak nějak se s těma, kdo mají problémy sdílet svoji sexuální orientaci, podělit o svoje zážitky. Lepší jeden Otroubek než deset doktorů, říká se.

Barvy táhnou

Den přes spuštěním online poradny mi volala novinářka, která se mnou chtěla udělat rozhovor do Brava a přiblížit tak tuhle aktivitu čtenářům: „Prostě mi řekněte váš příběh a já to dám nějak dohromady,“ vybalila to na mě po telefonu. A tak jsem vyprávěl, jak to bylo celý složitý a jak jsem utíkal do světa seriálů a kladných hrdinů, abych měl nějaké silné vzory – líčil jsem to prostě tak, abych v novinářce podnítil lítost. „Počkejte, já tomu nerozumím, jak jakože jste se vyoutoval na škole a zároveň se nevyoutoval před rodičema? To vám to nebylo ve třinácti ještě jasný?“ Lítost byla zabitá investigativní žurnalistikou. A tak jsem dal zjednodušenou variantu, které už druhá strana rozuměla. Nicméně jsem nezapomněl vizionářsky dodat: „Nebojte se do toho dát šťávu a emoce, ať to má grády. Jen ať si to všichni rodiče v Čechách přečtou a pochopí tak svoje děti.“ „Hm,“ dodala slečna a poprosila mě, ať jí pošlu svoji fotku na mail, aby byl příběh skutečně osobní. A právě díky mailové adrese jsem si uvědomil, že dáma je z Práva, nikoliv z Brava. Ale tak co, noviny jako noviny.

Další den, kdy se poradna spouštěla, jsem letěl do Los Angeles. V šest ráno jsem si na letišti koupil Právo a měl radost, že budu s novinami působit jako sofistikovaný businessman, letící vyjednávat o podmínkách těžby ropy do Ugurundie nebo tak něco. Působil jsem spíš jako Otroubek, když jsem listoval Právem sem a tam, ale nikde jsem žádný článek na zadních stranách neviděl: „Jako všechna tahle aktivita vyjde vniveč a já nebudu slavnej nebo co?“ A tak jsem dolistoval až na přední stranu. Na přední stranu, kde byl článek přes celou stránku, se jménem, příjmením i příběhem řádně okořeněným. „Tak to je snad i lepší, že tam nedali tu fotku,“ zaraženě jsem si řekl nahlas a otočil na stranu číslo 3… Fotka přes půl strany! Tenhle rozměr měl v novinách snad jenom prezident, a to naposled v osmdesátým devátým.

Tohle ještě hvězdnej chodník nezažil

Trochu jsem se zapotil. Hlavou mi projelo několik myšlenek. Od spasení všech nevyoutovaných gayů až po zákaz vrátit se k vlastní rodině. Vnitřní hlas mi jasně přitakával: „Otroubku, velká škoda, že třeba takovej děda – kterej TO o tobě neví – Bravo nečte. Zato Právo má předplacený. Ale třeba si toho nevšimne.“ Všimnul si ještě ten večer. Zatímco jsem se spokojeně procházel po Hollywood bulváru, sestřenice mě neopomněla informovat přes Facebook: „Děda s náma nemluví, jenom tu chodí a mumlá si pro sebe. Přečetl si ten článek v novinách.“ Po několika letech jsem v noci nespal. V hlavě mi šrotovaly teorie, že mi děda nikdy neodpustí moje nepřiznání se. A že mi máma nikdy neodpustí, že mi děda neodpustí. A to si pak neodpustím já.

Po dvou dnech mi sestřenice napsala, že se děda rozmluvil a prý vždycky tušil, že jsem trochu jinej – nechodil jsem s ním totiž na ryby. A aby podtrhla pozitivní vyznění, upozornila mě, že mě podporuje, protože sama šikanou na základce prošla – kvůli vysokému IQ.

Když jsem se vrátil do Prahy a chystal se vyrazit za dědou, tak ve mně zase propukla nervozita. „Budu strašně moc mluvit, aby nemohl začít mluvit on, a nemuseli jsme se tak o tom bavit,“ byl jeden z mnoha nápadů, jak se vyhnout konverzaci. Panika byla ale předčasná (jak je u mě zvykem). Děda se choval tak, jako vždycky – mluvil o tom, jak Sigma Praha špatně hrála, jak sestřenice špatně zasadila mrkev a jak je to počasí nejhorší za deset let. Jakoby nic nečetl, což mi vlastně vyhovovalo. V jeden moment ale otevřel téma, o kterém jsme se nikdy nebavili. Seriály, kterými v televizi pohrdal. „Jo, a to jsem teď koukal na nějakej seriál. Nějakou detektívku. Ten hlavní policajt byl ale pěknej pacholek, von ty vraždy dělal sám. Viděl jsi to?“ A mě v ten moment tahle vsuvka tak potěšila. Snaha, která probleskla v jeho historkách z doby, kdy byl generálem, a současností, kdy v devadesáti lezl skoro po čtyřech, aby mohl plít zahradu.

Děda před dvěma týdny umřel. Byl jediný prarodič, který TO věděl. A já jsem rád.
PS: Díky paní z ~~Brava~~ Práva!