Kterak jsem byl v jednom Kolečku

Jak už dobře víte, před pár měsíci jsem v sobě probudil dřímající kreativitu v podobě sepsání divadelní hry, která se objevila na prknech A Studia Rubín. Byť jednorázová záležitost, i tak to byl dobrej úlet. A jak čas běžel, dozvěděl jsem se, že Petr Kolečko – člověk, který mou hru tenkrát vybral – z divadla odchází. Ještě předtím se ale rozhodl v Rubínu uspořádat workshop, kterým se chtěl rozloučit. Bílým šátkem mává, kdo se loučí, každého dne se něco končí – a obvykle tomu tak nemůže být beze mě.

V kavárně divadla se nás sešlo celkem šest lidí a nikdo vlastně nevěděl, co nastane. Petr si dal prvního panáka vodky na rozehřátí: „Jak asi víte, tak odcházím z tohohle divadla. A abyste z toho něco měli, tak si tu zkusíme něco napsat – když už jsem ten scenárista,“ odevzdaně odložil skleničku na bar. „Počkejte, to nebude žádná divadelní hra?“ nervózně se paní v roláku obrátila na svého muže. „My jsme to s manželkou vybrali, protože na zbytek programu jste to měli vyprodaný.“ Kolečko dal druhého panáka.

No to se ti to směje u Krause!

Jako první Petr chtěl, aby každý z nás řekl nějakou zajímavou historku: „Hlavně nic trapnýho a ani žádnou kokotinu.“ Pán s manželkou měl skvělou story o tom, jak u nich ve firmě půl roku pracovala ženská, kterou nikdo neznal a která tam byla na falešnou občanku. Slečna právnička se svojí kamarádkou soudkyní zas povídala o tom, jak srazily srnu a pak zjistily, že se jim to jenom zdálo. Pán za mnou nevěděl, co povědět. A když přišla řada na mě, v duchu jsem si řekl: „Hlavně, prosím tě, neříkej nic teplýho nebo něco podobnýho!“ Nahlas to ale znělo úplně jinak: „To jsem takhle jednou šel na jógu a byla tam hezká holka a hezkej kluk…“ Zbytek příběhu už moc dobře znáte. „…A tak jsem tomu klukovi řekl, že jsem nekoukal na jeho holku, ale na jeho zadek.“ Manželskému páru ztuhnul úsměv, slečny se zachichotaly a pán za mnou to nepochopil. Kolečko si okamžitě dal třetího panáka se slovy: „Tak děkujeme za první večerní coming out.“

Další zadání bylo vyřčeno zcela jasně: „Teď si představte toho největšího kokota, co vás napadne. A zkuste ho dosadit do nějaký z těch historek, co jste teď slyšeli, a napsat o tom á čtyřku. Já si to dám s váma.“ Kdybych věděl, co Kolečko napíše, hned bych si v tom příběhu představil jeho. Svoji povídku totiž pojmenoval „Buzny a myslivci“. Že já nedržel hubu. Musím ale říct, že takhle promakanou verzi gay love story mezi dvěma jeleny jsem sledoval bez dechu a musel jsem nad jeho genialitou smeknout svůj imaginární klobouk se zapíchnutou duhovou vlajkou v krempě. Panáka jsem si objednal já – Baileys, samozřejmě.

Při čtení mé povídky, ve které jsem se inspiroval bývalou kolegyní-donašečkou, se Petr párkrát zasmál, což jsem upřímně bral jako velkou poctu. A v jednu chvíli nastal i moment splynutí – byť teda ne fyzickýho. „Otroubku, hele, já si dokážu představit, že by tím začínala nějaká hra. Třeba monolog. To by se mohlo udělat takhle…“ Úplně mě to v ten moment začalo bavit a pochopil jsem, že přesně takovýhle debaty ke svý tvorbě potřebuju. „Ty jo, to jsou skvělý podněty, Petře,“ rozplynul jsem se v auře dojetí. Petr se rozhlídnul po ostatních a dodal: „Tohle je výhoda těch homosexuálních tvůrců, že ty ženský postavy dokážou popsat skvěle, to já bych tohle nenapsal.“ Byl to ten nejhorší kompliment, který jsem kdy v životě dostal. Naštěstí to byl konec večera, který jsme všichni stvrdili dalším panákem. „Když jste za to platili dvě stovky, tak ať si z toho aspoň něco odnesete,“ kopnul Petr do sebe dalšího panáka.

Chtěl jsem si s ním v klidu popovídat, nicméně jsem věděl, že je třeba se trochu naladit na stejnou, hovorovou vlnu. Jeho otázka „Tak co, jak ti to jde s tím psaním?“ evokovala moji odpověď „S tím psaním hovno.“ Když jsem se mu zmínil, že bych ve svých třiceti chtěl svoje tvůrčí obzory rozšiřovat na nějaké škole, reakce na sebe nenechala dlouho čekat: „Ty vole, je ti třicet, to seš starej. Seš prostě starej, to žádnou školu už nedělej, to se nějak dostaň do nějaký televize a tam piš, piš, piš. To bych nechtěl začínat v tomhle věku.“ Musím říct, že v ten moment mě Kolečkova stereotypizace přišla jako neskutečná demence z kredence. Obzvlášť, když třicítku odepíše dvaatřicítka, a ještě mu to vmete do ksichtu se skleničkou v ruce. Z hlavy mi vyrostly kozorožčí rohy a vehementně jsem na svoje spisovatelské sklony upozornil: „Já můžu vládnout pérem, kdy si zamanu!“ V domnění, jakej jsem frajer, jsem si spokojeně usrknul Baileys. Petr na moji reakci jen suverénně pokýval, napil se, a zcela bezelstně se zeptal: „A co chlapi?“ Tak absurdní otázka v mých očích z Kolečka vytvořila mého nového buznabratra. „Na tebe nikdo nemá,“ usmál jsem se, dopil a rozkveten nad tou roztomilostí situace jsem vyrazil domů.

Musím říct, že mi vlastně ještě nikdo nebyl tak strašně moc nesympaticky sympatickej jako právě Petr Kolečko. Je to bytostný ztělesnění oxymóronu. Jako když se vám hetero porno hnusí, ale stejně u něj máte erekci. Jako když jdete do zoo a prostojíte tam celej den ve frontách, ale stejně jste z těch zvířat nadšený. Jako když máte o Kolečko víc, a zároveň míň. Z večera jsem si každopádně odnesl dost dobrou radu, kterou mi Petr předal: „Jestli chceš psát, tak to prostě musíš vysedět. Piš a hlavně ser na pravidla.“ A tak tu sedím a píšu. A když někdy dostanu možnost dělat na nějakých scenáristických kokotinách, tak slibuju, že ani jednou nezapindám. No, a jak mi to teď jde, takhle s Baileys v ruce, vidíte sami…