Já jsem byl od dětství zvyklej slavit Vánoce tradičně. Vždycky jsme na Štědrý den s rodičema nasedli do auta, jeli za příbuzenstvem, a večer se vrátili domů, kde jsme se navečeřeli, rozbalili dárky, šli na půlnoční a pak zamířili spát. Takhle to bylo většinu mýho života. Věci se začali lehce měnit, když se k nám připojil můj Ex. Naši to vzali v pohodě, režim byl nicméně nastavený stejně. Když už Ex se mnou nefiguroval, přišla jedna zima, kdy jsem chtěl Vánoce trávit nějak úplně jinak. Naprosto odlišně.
To bylo asi před pěti lety. Rozhodl jsem se, že svět nutně potřebuje moji pomoct. A tak jsem pár dnů před Vánocemi volal do Armády spásy, že k nim přijdu na Štědrý den a budu rozdávat příděly jídla a lásku. „Prosím? Ale to musíte být u nás dobrovolníkem alespoň rok, abychom měli jistotu, co jste zač.“ Totéž bylo v dětských domovech, které jsem rozhodl obšťastnit svoji pozitivní náturou. „Ale to si ze mě děláte legraci, ne? Přece si nemůžete myslet, že vás sem pustíme, kdy vás tu nikdo nezná,“ řekla mi drze do telefonu dáma z děcáku na Praze 4. No, a tak kdo ještě potřebuje moje objetí, říkal jsem si. Ano, důchodci! Podařilo se mi dovolat do jednoho pražského důchoďáku a přemluvit je, že se u nich stavím. Nicméně mi nedovolili Štědrý den, ale až 2. svátek vánoční.
Když moje matka slyšela, že nechci s rodinou trávit Štědrý den, dost zuřila. „Jde mi jenom o ten Štědrej den, o nic jinýho, jedinej den v roce!“ „Mami, ale to může bejt jakejkoliv den, neupínej se pořád jenom na tenhle,“ kontroval jsem a čím víc se rodiče na onen den upínali, tím víc jsem chtěl jít proti nim. Ale nedalo se nic dělat, 24. prosince mě chtěli přijmout fakt jenom ty rodiče. O dva dny později jsem dorazil ke starochům a s úsměvem na tváři jim rozdával knihy. „Ale chlapče, já jsem po operaci šedýho zákalu,“ rozněžnila se na mě paní na houpacím křesle. Nevadí, vzal jsem i čokolády. „Ale dyť já ty oříšky neukousnu, prosím vás,“ kroutil hlavou děda u stolu. Tak jsem jim rozdal reklamní trička s nápisem Děti dětem a šel rozpolcen domů.
A proto mě dost překvapilo, když za mnou teď o Vánocích máma dorazila a rozjela dialog.
-Hele, tak my jsme se s tátou rozhodli, že letos letíme na Filipíny.
-Aha, a co tehdy ty scény, že já nikam nemůžu a vy si takhle na Vánoce frnknete.
-No jo, ale to tenkrát táta nechtěl plavat se žralokama.
A bylo to. Nechtělo se mi doma sedět a koukat celý Vánoce do zdi. Začal jsem se vnucovat kamarádům, ale cítil jsem, že to prostě není ono. Že to je moc na sílu. A pak jsem Skypoval s Hudson, netřeba představovat. Hudson se jakožto žena bez přítele a závazků rozhodla Vánoce trávit v anglickém Bristolu u svých kamarádek. „Hele, tak přileť za náma, užijeme si srandu a budeme holky děsit našema penis historkama!“ A já se docela dlouho, a docela zbytečně, rozmýšlel. Najednou se mi nechtělo narušit ten stereotyp, co jsem si v sobě vytvořil. Týden před Vánocemi jsem to ale rozseknul, koupil letenky a vyrazil na západ mezi lidi, který jsem vůbec neznal.
Na letišti mě vyzvedla Hudson s Mary, čilou šedesátnicí, která milovala kulturu, design, svoji fenku Bellu a práci doktorky. Když jsme přijeli do centra Bristolu, zabočili jsme k typickýmu anglickýmu baráku – rozuměj, neskutečně starýmu. Tady už na nás čekala partnerka Jane, veganská šéfkuchařka. Jako, rozumíte tomu… úplně moje vysněný povolání. Až na to, že neumím vařit. Dámy mě nechaly bydlet v podkrovním pokoji. Britové mají nejšikmější schody na světě, takže mi trvalo asi půl hodiny vyjít ty dvě patra s kufrem. Vrazil jsem do pokoje, zahodil kufru a padnul na postel. A v ten moment se mi pod mým orlím nosem objevil úsměv a já se spokojeně poplácal po ramenou, že jsem se fakt odhodlal.
Bylo nás šest
Další den, 24. prosince, se v domě zastavil pravý anglický venčič psů. Máme my tady takovou funkci? Jestli ne – díra na trhu! Jmenoval se Andrew. Když jsem scházel dolů, slyšel jsem mluvit Hudson. „Já mám fakt krásnýho, hodnýho kamaráda. Fakt se ti bude líbit, už jde.“ „Ale, Hudson, já už přítele mám,“ snažil se vycouvat Andrew, zatímco jsem scházel z posledního schodu a rudnul až na lejtkách. „Aha, to nevadí, tak nějakej tvůj kamarád by nebyl volnej?“ Úplně trapně jsem se s hýkajícím chichotem (můj „jakože nic“ styl) odplížil do kuchyně. Hudson tam vrazila za pár vteřin se slovy: „Vy byste se k sobě hodili!“ Ano, Vánoce mohly započnout.
Další postavičkou do toho všeho byla Pauline, invalidní maminka od Jane. Musím říct, že co mě moc mile překvapilo bylo to, že ani Jane a ani Mary se nesnažily vypadat přede mnou nějak dokonale. S mamá bylo dost práce, pořád něco chtěla, muselo se jí všechno několikrát opakovat, ale holky to dávaly s grácií. „A ty jsi odkud, Otroubku?“ „Já jsem z Prahy, z Český republiky,“ navázal jsem dialog a připadal si důležitě. „Aha. A jak dlouho už s Hudson chodíte?“ No, rozhodl jsem se, že tenhle americko-českej coming out o Vánocích dělat nebudu. „Dlouho, Pauline, dlouho,“ pohladil jsem ji po ramenou a přešel k Hudson. „Hele, asi bychom se před ní měli začít líbat, když si myslí, že jsme pár.“ Hudson se napila svého zeleninovýho smoothie a dodala: „Já myslím, že bychom před ní měli rovnou začít souložit.“
Ten večer přišly ještě další kamarádky od Mary a Jane. A všichni jsme dali něco pod stromeček, pustili vánoční cédéčka a Jane začala nosit svoje epesní veganský chody na stůl. Dávali jsme si dárky, popíjeli, popěvovali. A já na to zíral jak na Orloj. Postavičky přede mnou chodily a každá měla svůj mikro příběh, kterej byl v tu chvíli pro mě neuvěřitelně důležitej. A když jsme kolem půlnoci skončili a všichni se rozešli, zůstal jsem sedět v obýváku u stolu a jenom zíral. Bylo to pro mě celý tak nenucený a tak přirozený, že jsem si připadal jak ve vánoční atmosféře stylu Sám doma. Jenom já a svítící světýlka na vánočním stromku. Úplně symbolický, jako když Jirka Pomeje hází snubní prsten z mostu do řeky.
Bylo nás víc
Druhý den, resp. hlavní den, se situace opakovala. Na oběd přišli další dva přátelé, kteří vyprávěli svoje historky z cestování. Na večer se objevily další dvě kamarádky, obě přiletěly zrovna z Indie, nádherně opálený, na sobě sárí. Nedoslouchající maminka se na všechno ptala pětkrát, já jsem se ptal taky pětkrát, protože jsem pořád něco nerozuměl, a všichni jsme si tak nějak rukama nohama notovali. Další dny jsme jenom jedli, jógovali, koukali na filmy, procházeli se a chodili do kina.
Takže žádnej konec světa se nekonal a já se jednoduše bavil. Nekonaly se ani žádný orgie – chudák Andrew mi chlapce asi hledá dodnes. Konalo se prostě to, co se o Vánocích asi konat má. Lidi nebyli kreténi a dělali něco pro druhý. Nenuceně, opravdově. A to mi vážně stačí.
