To se má takhle. Mně vždycky na chlapech přišlo sexy, když se zajímali o svoje práva. Člověk nemusí být aktivista, ale je prostě fajn, pokud má alespoň názor. Nedávno jsem se bavil s jedním klukem, který mi s rukou na stehnu svého přítele řekl: „Ale, Otroubku, proč se snažit tady něco měnit, vždyť nám se žije dobře.“ Z kómatu jsem se probral na podlaze asi za patnáct minut. Čili když je možnost asistovat někde u něčeho, co může společnost posouvat dál, jsem tam i se svým smyslným hlasem, který neváhám použít. Nejinak tomu bylo v pořadu Máte slovo. Návrh novely zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení dítěte partnera/partnerky je věc, co se omílá pořád dokola, a je to aktuálně trochu zaseklý stav. Sdružení Proud se stará o to, aby se situace hnula a nebyla jak před čtyřiceti lety – stejně jako aktuálně vypadá Česká televize. Z ní totiž na mě dejchnul doktor Husák hned při příchodu.
Když jsem jakožto kompars se svýma kamarádkama dorazil k branám ČT, u vchodu už stála skupinka lidí. Každého z nás si na recepci zapsali a pustili dál s asistentem, který nás vedl do šatny. „Počkejte, ať neutečeme té skupince za náma,“ hlásil jsem láskyplně průvodci. Skupinka poděkovala, povídala si s náma, usmívali jsme se na sebe, a když jsme dorazili ke studiu, oddělila se k dalším postávajícím lidem s transparenty Homosexualita je hřích. Gaydar sice mám, ale homofobdar mi nějak v tu chvíli očividně vypnul.
Čumim jako chleba z tašky
Do natáčení zbývalo něco kolem půl hodiny. Já vstřebával socialistický zážitek z dřevem obloženými stěnami, šedého linolea a čalounění ze sedmdesátého pátého. Určitě tenkrát vyhrálo v soutěži Dokonalý družstevní výrobek. Mezitím přišla slečna, která ultra křesťanské skupince zakázala transparenty, protože byly příliš velké. Mohutná dáma s plstěnou bižuterií a plným dekoltem ale rozhodně zahlásila: „No ale proč voni můžou mít ty trička a my nic?!“ Světle modrá trička s nápisem Různé rodiny, stejná práva v jejích očích zrudla a my tak byli v pozici toreadora slavnějšího než Madonna na posledním turné. Slečna z ČT týmu přešla k nám, podívala se na trika a řekla, že je vše v pořádku. Za pět minut dorazil jakýsi mladíček se slovy: „Já se jdu podívat na ty vaše trička, jestli je můžete mít.“ Už poněkolikáté jsem se ten večer nechápavě zahleděl: „Ale vždyť už tu byla nějaká slečna, která to kontrolovala.“ Mladík chápavě přikývnul a dodal: „Jo, jo, to je asistentka produkce, já jsem asistent režiséra, ty trika můžete mít.“ O deset minut později přišla další žena: „Já jdu zkontrolovat ty trika, co máte na sobě.“ Opět jsem se vložil do diskuse: „Prosím vás, byli tu už dva lidi, všechno je to potvrzený.“ Žena se uraženě pohoršila: „No ale já jsem asistentka paní Jílkový,“ a energicky odešla. Kamarádka Irča mě už lehce křísila na klasickém sektorovém nábytku, když přišla – bez prdele – čtvrtá dáma s tím, že je kostymérka a „co že ty trika“. Čalouněná sedačka má od té doby v sobě zaryté mé nehty.
Samotné studio mě zaujalo tím, jak punkově bylo vytvořeno. Pár řečnických pultíků, jedny univerzální schody na sezení pro komparz, a plastová kolečka zavěšená na kancelářských svorkách, které osvětlovač nasvítil modře a červeně. Toť vše. Největší kauza však nastala nad prázdnou sklenicí pro moderátorku Jílkovou. Asistent režie nám zdůraznil, že se jí nesmíme dotknout a ani z ní pít. „Ale vždyť v ní nic na pití není,“ pokračoval jsem ve svém anti ČT tažení. Tím jsem však celý tým znejistěl, na prázdnou sklenici se přišli podívat další dva lidi a začali se dohadovat, jak nastalou situaci vyřeší. Už jsem ani neměl co kam zarývat… Kritickou situaci musela rozstřelit až samotná Jílková, která vrazila do studia se slovy: „A proč tu nemám vodu, když za pět minut začínáme?!“ Pak promluvila k nám, že otázky na hosty jsou jedině vítané.
Pořad si můžete najít online, tak netřeba přibližovat hosty. Mě však celá protistrana naprosto zaujala. Paní psychiatrička Ilona Burdová, co se proti gayům oháněla tím, že na koni dítě naučí nejlíp jezdit jen maminka a tatínek, zdůraznila, že si dítě s gayema ani lesbama neprojde triangulací. Já mám hetero rodiče a na triangl hraju skvěle. Předseda mladých křesťanských demokratů Petr Jurčík několikrát zopakoval, jestli bude v budoucnu normální, aby pět žen žilo s jedním mužem. Ano, stále jsem nechápavě zíral. Ten nás alespoň po natáčení a po odložení saka zval na pivo. Hlavní tváří ale byl otec devíti dětí (heterosexuální, na to nezapomínat) Michal Semín. Právě tomu skupinka přívrženců tleskala tak, že jsem si chvílema připadal, jak kdyby přišli plácat na Krampola. Protože mít dvě mámy nebo táty „je jako když si jde slepý pro řidičák“. No, a když jsem se na konci debaty zeptal, jestli vůbec někdo z těch tří zná nějaké stejnopohlavní páry, co vychovávají děti, tak mi bylo odpovězeno: „No jistě, já gaye znám, a oni se stydí za takové, jako jste vy.“ Nechápavě zírám vlastně až doteď.
Já si vždycky po těhlech diskusích a názorech přijdu jako někde v creepylandu, kdy jen já mám ten nejhorší názor, a nabízí se myšlenka, že bych snad měl být morálně versatilnější. Pak mě to ale naštěstí vždycky přejde. Tahle televizní zábava očividně nebude pro mě, protože já stejně nakonec vždycky vyjdu do ulic a budu vykřikovat: „Koláče pro všechny orientace!“ A vlastně jsem za to na sebe hrdej…
