Znáte ty epizody seriálů, kdy vám vysvětlují, co se stalo v minulosti? Třeba ve Xeně udělali skok 25 let, abychom viděli Xeninu dceru vyrůst. V Zoufalých manželkách jsme se posunuli o pět let dál, aby se postavy rychleji vyvíjely. No a je na čase odhalit, co bylo v mé tvůrčí pauze.

Kamarádka Bětka ráda stmeluje lidi a snad jako jediná z mých přátel dělá kolaudace, oslavy, Halloween a další speciální akce, na který se moje konzervativní tělo nevzmůže. A jelikož mě to nadšení baví, rád vždycky dorazím. Nejinak tomu bylo i v případě, když kolaudovala nový byt, kam se přistěhovala s novým spolubydlícím.
„Otroubku, musíš přijít,“ oznamovala mi Bětka po telefonu.
„No jasně, já přijdu, neboj,“ přikyvoval jsem.
„Ale já to myslím vážně, fakt přijď!“
„Bětko, přijdu, ale copak se to beze mě neobejde?“
„No musíš se seznámit s mým spolubydlícím. On… on…“
„Co s ním je?“ vyděšeně jsem koukal na displej.
„On je taky gay, takže byste se k sobě hodili!“
Jo, asi hodně z nás tuhle hlášku někdy slyšelo.

Z algoritmického hlediska i vysoce výkonnostní odchylky to vždycky vyžeru já.

Akce začínala už ve tři odpoledne, ale jelikož tyhle časový předpisy obyčejně ignoruju, přišel jsem až na sedmou. A skutečně, mezi tou hroudou lidí se nacházel i on – Spolubydlící. Bětka nás představila, kluk se ale už trochu motal. Bětka si mě vzala stranou: „Víš, Otroubku, on byl od začátku nervózní a od tří už pije.“ Už to mi značilo, že to bude úspěšný večer. V uvozovkách, řádně velkých. A skutečně. Poté, co jsem s jednou slečnou řešil práci, aktivismus a blogování, pustil jsem se do hovoru s klukem, který Bětku nafotil a ukazoval mi vzniklé snímky. Komentoval jsem ty, které se mi líbily, i ty, u kterých bych udělal úpravy. Zpoza mě se ozval již trochu v alkoholu utopený hlas Spolubydlícího: „Aha, takže ty seš koukám odborník na spoustu věcí.“ Znuděně jsem se otočil: „Na víc, než si myslíš.“

Večer rychle plynul a Spolubydlící se náhle vypařil. Bětka se ho jala hledat po celém bytě, leč bez úspěchu. Až když zabušila na dveře od záchodu, ozvalo se zpoza nich zachroptění.
„Dělej, vylez, co tam děláš?“ halekala Bětka u dveří, rozlévajíc si víno ze sklenice.
„Bleju,“ odvětil hlas s náležitou zvukovou vložkou, podtrhujíc to, co vyslovil. Chlácholivě jsem se i já přidal k přemlouvání, ale odpovědi se mi už nedostalo.
„Bětko, já ale potřebuju fakt už nutně na hajzl,“ přiznal jsem se po deseti minutách.
„No, tak jedině, že bys šel do koupelny, teda spíš… do vany.“
Z koupelny zrovna vycházela slečna, která se náležitě červenala. Otočil jsem se zpět na Bětku a obejmul ji: „Hele, bylo to hezký, ať se ti dobře bydlí, ale já už fakt jdu.“
Přece jenom kakat do vany můžu i doma.

Po pár dnech mi na Facebooku od Spolubydlícího přistála zpráva. V ní se omlouval, že se vylil jak váza s tím, že byl nervózní a normálně se takhle nechová. Při čtení jsem se zaculil a rozhodl se, že dám šanci dalšímu setkání. Přece jen, horší už to nemůže být… Nebývá to obvyklá poslední věta před smrtí?

Za pár dnů jsme se sešli v restauraci na Náměstí republiky a nervózně na sebe koukali u talíře se špagetama.
„Tak mi něco o sobě řekni,“ potutelně se usmál Spolubydlící.
Spustil jsem lavinu informací o tom, co jsem dělal ve věku 0 až 30 let. Odezva byla takřka nulová a bez emocí. Začal jsem tak vytahovat vtipný historky až z p… paty. Stále nic. Nápady i kreativita mi došly.
„Hm,“ ozvalo se konečně. „A co jsi dělal dneska a jak ses při tom cítil?“
Spustil jsem další slovní salvu o tom, kterak jsem měl schůzku, pak další, na kterou jsem zapomněl, a pak jsem se náležitě zpotil v posilovně, a proto asi tak hrozně cítím sebe. Haha, humor přece! Další “hm“ snahu o jakýkoliv humor okamžitě pohřbilo.
„Tos mi toho moc neřekl. Ty máš nějakej problém s komunikací, Otroubku,“ pronesl Spolubydlící zcela vážně.
„Já mám problém? Ty tu sedíš a neříkáš vůbec nic,“ bryskně jsem odpověděl a zůstal následně opařeně sedět s otevřenou pusou, ze který se nesl česnekový odér aglio olio.
„Hm, to si nemyslím,“ ozvalo se na druhé straně stolu.
Zbytek krátkého večera se nesl v podobných přestřelkách a snaze donutit toho druhého říct to, co jsme sami chtěli slyšet. Když jsme dojedli, hned jsem zavolal na obsluhu s tím, že zaplatíme.
„Dohromady?“ zeptala se servírka.
„Zvlášť,“ odpověděl Spolubydlící dřív, než jsem se stačil rozkoukat.

„Ty vole, to je fakt kokot!“ neslo se mi hlavou, když jsme šli na metro.
„Seš nějak ticho, co je?“ ptal se Spolubydlící, leč starost jsem v jeho hlase neslyšel.
„Že seš fakt kokot,“ odpověděl jsem s ryzí upřímností. Spolubydlící se pousmál a já doufaje, že se vše vysvětlí, ho doprovodil domů. Tam mi uvařil čaj, pustil muziku a otočil se o sto padesát, devadesát nebo kolik stupňů. Prostě se choval pozorně a začal mi vyprávět o svým pohnutým životě. Koneckonců, kdo z nás ho pohnutý nemá, aha? Hodiny letěly a my si kupodivu dobře povídali až do rána, a to celý bez sexu. Mně vždycky potěší, když tohle ten druhej nehrotí, a tady se tomu tak stalo.

Další schůzku jsme si dali až za dlouho. Očividně ani jeden nikam nespěchal, a hlavně jsme se navzájem vykolejili ze svého zajetého stereotypu na dostatečně dlouhou dobu. Když nastalo druhé setkání, šli jsme se projít do parku.
„Tak co jsi dělal během toho, co jsme se neviděli?“ byla jeho první otázka.
A já opět začal dávat to nejlepší, nejvtipnější, nejzajímavější. Po patnácti minutách monologu jsem dal Spolubydlícímu prostor, aby se mě mohl zeptat: „Hm, a jak ses při tom cítil?“
To už jsem nevydržel: „Hele, seš v pořádku? Chápu, že jsi to měl v rodině složitý a tak, ale co to má kurva znamenat?“
Spolubydlící na mě chvíli koukal a pak jen suše pronesl: „Myslím, že máš nějakej problém s komunikací.“
Zatnul jsem zuby a rychle nasměroval naše kroky k němu domů v domnění, že tam najdu zase toho milého Spolubydlícího. A tam se v něm skutečně opět probudil normální člověk, který mi nabízel čaj, sušenky a milou společnost. A já porušil svoje morální zásady, s díky odmítl vše nabízené a vzal si jen sex. S plnou pusou je riziko debilních hlášek přece jen nižší.

A tak se ptám, čím to je? Že člověk, co má v sobě určitou dávku dobroty a nějaký potenciál, se chová diametrálně jinak, jen co opustí paty svého bytu, svoje bezpečí. Nemyslím si, že mám úplně debilní odhad na lidi, ale prostě už jsem starej na to z někoho dolovat dobro. A kolik vlastně takových lidí existuje? Lidí, co nemůžou z nějakých důvodů překročit svůj stín, i když pro to mají ty nejlepší předpoklady? Lidí, co svůj strach či špatné zkušenosti schovávají za zástěrku hloupých hlášek a trapných vtipů? A hlavně – musím je všechny potkat právě já?

Facebook

0

Twitter

Google