Jsou to tři roky, co jsem napsal poslední příspěvek. Od té doby jsem si zhruba tisíckrát řekl, že musím něco napsat. A kolikrát jsem skutečně psát začal, ale nikdy to nedokončil. „Něco napíšu příští týden… A tak ne, příští měsíc… Hmm, už rok nic nebylo, tak je ideální čas. No jo, ale kde začít? A jak? Umím to ještě vůbec?“

Pořád jsem vymýšlel texty pro pracovní zakázky. Povinnost být kreativní mě tak svazovala, že jsem přestal psát. Psát pro sebe. Přestal jsem dělat to, co mě baví, protože mi bylo vzato potěšení, které pramenilo z téhle činnosti. Vzato jednou jedinou osobou – mnou.

Zvláštní, co všechno jedna hlava dokáže a čemu je schopná zabránit. Za den vyprodukuju tolik myšlenek, co dva průměrní heterosexuální bílí muži za týden. A během jedné chvíle je dokážu všechny položit na hromádku, zapálit a stavět na nich myšlenky další. Taková je síla hlavy a já mám nad tímhle faktem celoživotně otevřenou pusu dokořán.

A tak jsem se nasral. Ale ne na ty lidi, kteří mi slibovali, jak mě budou kreativně posouvat dál a jak mě budou v umění podporovat (nikdy z toho samozřejmě nic nebylo). Ne, já se nasral na sebe. Protože to všechno stojí a padá jenom na mně. Byl by to skvělej motivační citát na zeď, co? Zní to tak skvěle, že bych mohl být sám sobě i psychologem. Leč není tomu tak. Dokážu se vcítit do problémů i příběhů druhých (a klidně i třetích) lidí. Co ale nedovedu tak snadno, je přestat pře-pře-mýšlet. Jo, nový slovo. Přepřemýšlet. A teď třikrát nahlas! Přepřemýšlet. Přepřemýšlet. Přepřemýšlet. Zastavit myšlenky a nechat je odejít. Znám tolik metod, jak si od myšlení pomoct, až je všechny nakonec taky pokládám na hromádku a škrtám sirkou.

• 

Když se v roce pandemie začnou dny zdát nekonečné a vy se čím dál víc motáte v kruhu, je to ideální čas vypravit se na psychoterapeutické sezení. Za tímhle označením, díky kterému by vás neznalý člověk poslal rovnou do Bohnic, se ukrývá jednoduchá, leč velmi praktická myšlenka. Sednout si s někým úplně cizím a vyslechnout si pohled na věc z naprosto jiného úhlu; z úhlu, do kterého se ani vaše myšlenky neumí natočit. Není čas ztrácet čas, a tak jsem všechno ze sebe vychrlil. Vztahy s rodiči ani partnery jsme na sezení ale kupodivu nerozebírali. „Co to je, sakra? Potřebuju si postěžovat na všechny kolem! Tak kde to vázne?“ znělo mi hlavou. K mému překvapení jsme šli na dřeň něčemu úplně jinému. Kreativitě. Tomu, co je mi tak vlastní a co v sobě tak často a naprosto zbytečně popírám. Vždycky byla mojí součástí a cítím, že vždycky bude.

A tak jsem odešel domů s tím, abych se zamyslel, jaká byla moje kreativita v dětství. Hmm. Hloubavě mhouřím oči a dívám se ven z okna, jako kdyby tam někde na protějším baráku byla nasprejovaná odpověď. Jaká by byla ta vaše? Já totiž přišel na to, že na první dobrou ze sebe žádnou kreativní zkušenost z dětství nevysoukám. Přál jsem si být královnou všech moří jako Lucie, postrach ulice. Propadnout kaňkou do pohádky jako Vendulka ze stejnojmenného filmu. Možná tam figurovala i touha vlastnit studio Disney, když jsem rodičům „prodával“ svoje knížky s vílou Arielou v mé imaginární prodejně uprostřed dětského pokoje.

Ne, moje kreativita to neměla mít asi nikdy lehký. Ale kdy se to přihodilo?

Možná tehdy, když mi bylo třináct. Byli jsme s rodinou a známými v Chorvatsku a s kamarádkama jsme udělali koncert pro rodiče. Spice Girls v té nejlepší formě, na playback a v kostýmech. Možná tam se to stalo. Máma pak za mnou přišla s tím, že bych si ty šaty od Nikolky radši už neměl půjčovat, protože to táta nějak nevydejchal. A to byl konec mojí kariéry Sporty Spice. Strach, že ze mě bude transvestita musel být u mých rodičů daleko větší než z toho, že ze mě bude umělec.

Nebo to bylo v jedenácti, kdy jsem si během vyučovacích hodin psal do bloku vybájená pokračování svých oblíbených komedií a pohádek? Notně okořeněný nadávkama a vulgaritama, protože jinak se ve třídě ani nemluvilo. A když můj zápisník našla máma, zhrozila se, vzala ho a vyhodila se slovy, že takhle se vyjadřovat rozhodně nebudu.

A nebo se mám vydat ještě dál? Dál do dětství. Protože všechny ty naše srágory vznikají právě tam, že jo? A mám jeden moment, co si živě vybavuju. Je mi sedm a jsem u táty v kanceláři, kde sedí jeho dvě kolegyně, co mi daly pastelky, ať si maluju. A já v ten moment mám nutnou potřebu vyjádřit sen, který se mi v noci zdál. Běžím po schodech obrovského domu, nade mnou se rozbije obraz a zapíchne se mi velký střep do ruky. Přibíhá můj přítel (haló, v sedmi letech tohle uvědomění si identity, prosím o potlesk) a pomáhá mi ošetřit ránu. Tlak na to vyventilovat svoji vidinu způsobil, že jsem popadl pastelky a začal bez rozmyslu kreslit. Ale věděl jsem, že je tam „něco špatně“. Že takhle by to nemělo vypadat. Že to bude problém. A tak jsem se zastavil, zamyslel se, a nakonec nakreslil princeznu, která vyndává střep z ruky prince. Tátovy kolegyně si vzaly výkres do rukou a koukaly na mě jako na budoucího vraha. „Správnost“ genderových rolí tak stejně k ničemu nebyla.

Ano, možná tam někde se kreativita zablokovala a já od té doby čekám na pokyn, kdy jí mám dát volnost. Pokyn rodičů, přátel, partnerů, pracovních kontaktů nebo sociálních sítí v podobě lajků a srdíček. A tak je potřeba se ke kreativitě vrátit. Ne, to není správný slovo. Připomenout si ji. Potřeboval jsem dojít až sem, abych to pochopil. Že ať už se mi po cestě kreativita vysypala z batůžku kdekoliv, vždycky jí budu mít plný kapsy. Stačí do nich jenom sáhnout a není třeba ani moc hluboko.