Nevím, jak je to možný, ale přišlo to. To, na co se nedá připravit. To, co v životě nepochopím.

Pořád se mě někdo ptá na to, jaký typ kluka se mi líbí. A vlastně mě docela štve, že se mě nikdo nezeptá, co se mi třeba líbí za typ holky. A vlastně mě štve hlavně to, že se mě někdo vůbec ptá na typy. Moje rozhodování o tom, že se mi někdo líbí nebo ne, vždycky vypadalo na povrchu jednoduše, ale uvnitř to byl propracovaný systém. Musely se spojit všechno testosterony s estrogenama i serotoniny s oxycotinama. Prostě a krátce – nemám typy. Když to vezmu ohledně chlapů, je mi vlastně jedno, jak velkou má nohu, jak velký má břicho, nebo cokoliv. Nejlepší věc je, že mě ta osoba, se kterou bych něco měl mít, nebude iritovat hned od začátku.

Fyzická krása je super, jasňačka, to víme všichni. Ale pro mě je jenom příjemný začátek, něco jako trailer – pustíte si ho a zjistíte, že ten film vlastně vůbec nevypadá špatně: „Jeden lístek někam doprostřed. Tohle mě nemůže zklamat! Jo a jeden slanej popcorn. Ten velkej.“ A pak na ten film vyrazíte a v půlce hystericky utečete s křikem: „Vemte si všechny moje prachy, hlavně to už nikdy nechci vidět!“ Takže, když se mi někdo líbí, v hlavě mi šrotuje: „Jo, vypadáš hezky, ale dávej dál.“ A pak je tam právě to něco. To něco, po čem všichni touží. Já teď koukám na seriál Salem, a tam se to jmenuje Malum. Věc, která spustí Veliký rituál (upusťme od poprav čarodějnic, v tomhle rituálu se svádějí Otroubci). Prostě ten moment, kdy si řeknete: „Jo, něco tam je, a bude mě bavit to prozkoumávat.“

Je mi zima, dědečku!

Celý příspěvek →

Jet na festival do Varů, to je vlastně jako jet do Cannes. Ale bez moře a Cate Blanchett.

Letos to byla moje třetí návštěva místního festivalu. A protože mi tam jeden kluk při čekání na švýcarskou bagetu řekl, jestli nechci jít do trojky, myslím si, že je třeba ukázat vám můj vývoj porovnáním tří let… Jo a nechtěl jsem – čekal jsem na tu bagetu.

Otroubek je Varů pán

Příjezd:

1. rok:
   Jedeme s kolegyní autem: „Kde to jsme, Gábino? … Počkej, tady fakt bydlíme? … Vždyť je to nějaká kolej, ne?“ Ano, a skutečně, byla to kolej. A když paní vykoukla zpoza tmavorudé, dřevem obložené recepce, stojící tam už od sedmdesátek, řekla: „Tisícovka za noc a dejte mi pas.“ Nevím, co mě zaskočilo víc. Jo, vlastně ta cedule „Pozor, plíseň“, která byla ve společných sprchách.

2. rok:
   Jedeme se šéfem autem: „Otroubku, já bydlím tady v hotelu na kolonádě, vidíme se večer.“ „A kam jdu vlastně bydlet já? Aha, do toho kopce se táhnu?“ Pronajatý byt (bez wifi!) s pro mě neznámýma klukama a kamarádkou Magdalenou. „Kdybych chrápala, tak do mě šťouchni, jo?“ Chrápala, ale já přes svoje alergický smrkání neměl sílu zvednout se z postele.

3. rok:
   Jedu sám autobusem. Pán vedle mě spí, půl hodiny před Varama se probere a zařve: „Aeroport?!“ Stejný byt jako rok předtím, včetně stejného osazenstva. Dostat se do bytu se ukazuje jako Pevnost Boyard, když je v jednu chvíli třicet stupňů, aby vzápětí přišel déšť, po něm hromy a na závěr kroupy. Nastajlovaná patka to nedává a umírá. Nicméně Magdalena nechrápe. A wifi je zavedena.

Celý příspěvek →

Nedávno jsem vyrazil do Cannes. Francouzská riviéra, řeknete si. Kde to je, řekl jsem si já. Nicméně, na místní festival jsem se chtěl podívat už dlouho, a když se naskytla tahle pracovní šance, byl jsem v rozhodování rychlejší než Sharon Stone přehazující si jednu nohu přes druhou. Můj úkol byl jasný. Usmívat se na všechny strany a se slovy „everything is awesome“ smlouvat s producenty, aby mi prodali jejich film za co nejmenší částku.

Příjezd s kolegou do našeho hotelu se nesl v duchu ztracení se ve městě. Navigace zkrátka selhala. A tak jsme jezdili půl hodiny po Cannes, abychom při závěrečné panice zjistili, že naše místo leží asi dvě stě metrů od nás. Byli jsme ubytováni v moc milém apartmánu, kde byl i bazén a kotvily tam jachty a cvrlikaly cikády a nocí se linul smích bavících se lidí u grilu a… chyběla tam wifina! Což se ukázalo jako zásadní problém, protože po celodenní jízdě v autě už nám s kolegou došla témata k hovoru. Skoro by se dalo říct, že to byl zásadnější problém než ten, že v apartmánu nebyl toaleťák.

Ingrid Bergman, neodvracej svůj zrak!

Celý příspěvek →

Chvíli jsem tu tak seděl a říkal si, že bych měl sepsat něco s dávkou ostrovtipu. A pak jsem dostal zprávu, kde mi jeden kluk píše o svém comingoutu, a téma bylo na světě. Protože Otroubek není jen o trapasech a dávivém smíchu, Otroubek je prostě o všem, co mě v životě potkává. Takže teď žádnej humor. I když…

Chodil jsem na základku s Tomášem. Kdyby před těma patnácti lety existovala Třetí říše, byl by jejím vůdcem – oči průzračný jako moře u Kypru, vlasy mu zářily víc než Heidi Klum a holky na něj bez mrknutí letěly. V sedmičce na základce to byl prostě kaneček. A já tou dobou začal chápat, že je se mnou něco jinak – holky jakože fajn, ale kluci prostě lepší. Jen jsem to neuměl pojmenovat, ve třinácti jsem prakticky vůbec netušil, co být gay znamená, ale už tehdy se označení buzna s radostí mezi spolužáky používalo. A brzo se namířilo mým směrem. Celý příspěvek →

Před sedmi lety jsem při škole hledal nějakou práci. Něco, co mě bude bavit, a zároveň něco, co už pak nikdy dělat nebudu. A tak se stalo, že jsem se přihlásil do pražské zoo, a stal se tak na rok a půl průvodcem. Prostředí to bylo zvláštní – na jedné straně spousta obětavosti a pokory ze strany zaměstnanců, na té druhé docela razantní kastovní systém podprůvodců, průvodců a superprůvodců. Studoval jsem marketing, takže k zoologii jsem to měl vzdálenostně jako z Prahy do Golčova Jeníkova. Naučil jsem se základy a docela si s nima vystačil. A když byl čas jít, šel jsem.

S většinou lidí z té doby se nestýkám. Zůstala mi ale taková zajímavá skupinka Zneuctěných. Jak o sobě tvrdí, nikdo je nechce, jsou odkopnuti v rohu a nad půllitrem piva nadávají na život. Prostě ideální kolektiv pro Otroubka! Ale ne, mám je rád. Vidím se s nima asi tak jednou, dvakrát do roka – přiblížíme si navzájem svoje světy a rozejdeme se s tím, že jsme si rozdali dost radosti a postěžovali si navzájem. Každý z téhle skupiny osmi lidí má svoji „superschopnost“. Franta je vzdělaný, Ilona je usměvavá, Věrka je metalová. A Otroubek je za Otroubka. Přijde mi to vlastně strašně zvláštní – v některých kolektivech působím spíš autisticky a téměř nemluvím, tady dávám historky jednu za druhou, dělám ze sebe odborníka na všechno, hlavně, aby konverzace nestála a já vždycky narušil mlčení.

Celý příspěvek →

Jóga je záležitost, která mě začala zajímat před pár lety. Jen tak decentně se o mě otřela, chytla mě do náruče a s růží v puse se mnou od té doby tančí tango. Někdy jí frajersky dupnu na nohu, většinu času ale vede ona tak, že se mi z toho točí hlava. Chodím zhruba jednou, dvakrát týdně na různé lekce po Praze. Vždycky stíhám půlku toho, co se předcvičuje, třesu se u toho jak při maturitě, uvnitř hlavy proklínám lektorku a občas upustím nějaký to: „Do hajzlu už!“ Většinou, když už nevydržím stát na jedné noze nebo v pozici pes hlavou dolů (relaxační, mimochodem!) – samozřejmě k velké pozornosti lidí, kteří cvičí spolu se mnou. Nicméně je to záležitost, která mě naplňuje, takže se snažím tuhle zábavu pořád rozvíjet.

Otroubek na józe (v pozadí)

Celý příspěvek →

Otroubek. Kozoroh s měsícem v kozorohu. Protřepat, nemíchat.

Celý život jsem byl menšina. Ten, co je gay, ten, co je vegetarián, ten, co ujíždí na seriálech, ten, co patří všude a nikam. Dělám spoustu věcí a připadám si, že bych neměl. Že bych měl mít jednoslovnou odpověď na to, co vlastně dělám. Něco ve stylu: Učitel. Ekonom. Překladatel. Herec. Filantrop. A ne:

„Ty vado, jako baví mě mluvení s lidma, takovej ten marketing, víš, jo a filmy, filmy jsou super, ale teď objevuju divadlo, a to mě začíná naplňovat, ale ujíždím i na józe – to bych mohl dělat třeba učitele jógy někdy, ne? Nebo spasit svět, rozumíš?“

To se prostě na seznámení s lidma nebo v životopise moc nehodí. Stejně tak dost často netuším, jestli nějaká konkrétní věc je pro mě ta správná nebo jestli tahle nebo tamta cesta je zvolená dobře. Takže se to ve vás mele, kombinuje. Proto tohle všechno nejvíc shrnuje Otroubek. Jednou to určitě najdete ve výkladovém slovníku nějak takhle: Být Otroubkem znamená neustálé vrstvení opakujících se anachronismů, potažmo po sobě jdoucích trapasů.

Celý příspěvek →