Ano, je to rok, co jste mě četli naposled. Únavu z plácání do klávesnice se podařilo zažehnat, a tak vás chci dál oblažovat o své postřehy a dojmy. Než dám pár historek z proběhlého roku, letošní volby mi vnukly nápad pro dnešní článek. A abyste neumřeli nudou hned u prvního odstavce, pojďme do toho pěkně pootroubkovsky!
Jarda. Jardu znám velice povrchně a vídám ho tak jednou, dvakrát do roka. Seznámili jsme se díky online projektu, ve kterém je cílem pomáhat lidem s jejich coming outem a jinými radostmi a „radostmi“, které může odlišná orientace s sebou přinášet. Už při prvním setkání byl Jarda nepřehlédnutelný, nebál se vstupovat do konverzace a jeho mocný tenor se nesl bez jakýchkoliv rozpaků prostorem. Na jedné straně trochu humpolácký přístup, na straně druhé velká nekomplikovanost a upřímnost.
Volte Okačůru, volte mě!
Jednoho dne jsme seděli s kamarádkou Katkou v kavárně.
„Otroubku, četl jsi, co ten Jarda sdílí za sračky na Facebooku?“
„Ne, já teď nějak nikoho moc nesleduju,“ přiznal jsem svoji virtuální fobii.
„No, stojí to za to. Tak si ho večer najdi, dej si k tomu chai latte a zamkni se,“ uzavřela nad hrncem kávy.
A tak jsem i udělal. Netřeba dodávat, že to skutečně stálo za to. Chvíli jsem si při pročítání jeho zdi myslel, že Jarda jen přepálil aperoly, ale ne. On totiž v pravidelných intervalech tří hodin sdílí články z rasistických skupin, které mají v názvu aspoň tři vykřičníky a jsou psány v kapitálkách. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si rozkliknul místní diskuze, kde přispěvatelé nadávají minoritám do opic, přejí si pro druhé vše od znásilnění po mučivou vraždu, a hromadně se modlí za postavení šibenic na Václaváku.
„A do prdele,“ zaklel jsem a dolil sójové mléko.
Přes nějaké věci u mě prostě nejede vlak, respektive naráží do mého jednoduchého přesvědčení, že nemáme nenávidět druhé. V širším slova smyslu – nechovat se jako kokoti. A proto mě i zajímalo, jak Jarda bude vystupovat při našem dalším setkání, které bylo paradoxně naplánované akorát před volbami. Právě při něm jsme hromadně řešili, kdo koho bude volit a kdo má z jaké strany strach. U stolu převažovaly strany, které nenávist na svém programu rozhodně nemají. Názory žádné z nich však Jarda u sebe na profilu nesdílel, a tak jen mlčel a koukal do stolu, což při jeho hovornosti bylo zarážející. Zarážející je taky to, že Jarda naživo působí v pohodě, je ochotnej, milej k dětem i zvířatům a neváhá nabídnout pomocnou ruku. A proto se nabízí otázka, jak k tomu dojde? „Teplouš“, co nenávidí „čmoudy“. Menšina, co je proti menšině. Paradox na entou.
A tak si dolévám další chai latté, pozvedám pohár a ptám se dál. Vězí za tím strach? Pocit ztráty vlastního bezpečí a obava o zabezpečení druhých? Nebo to všechno jenom spočívá v jednoduchosti, neschopnosti hlubšího rozboru a toho, že se necháme ovlivňovat názory lidí kolem nás? Podle mě to ale vůbec nesouvisí s „obyčejnou“ inteligencí. Vždyť to, jestli umíte spočítat trojčlenku nebo si pamatujete detaily o první světový, z vás nutně nedělá příkladnýho člověka. Tady je klíčem sociální inteligence, kterou získáte jenom rozhledem a tím, jak moc jste otevření společnosti. A proto se snažím mít kontakt i s lidma, kteří jsou totálně mimo moji sociální bublinu. S těma, kteří žijou úplně jinak než já a zastávají i jiné hodnoty.
Ale pak vždycky nastane chvíle, kdy se musíte, alespoň pocitově, k něčemu přiklonit. A já mám v tomhle naprosto jasno. Jednoduše nehodlám akceptovat to, že si někdo nedá práci propíchnout tu svoji bublinu a zjistit tak, jak vypadá svět kolem něj. A ať už jsou důvody jakýkoliv, rozhodně nebudu tolerovat to, že někdo sdílí rasistický příspěvky s Ku Klux Klanem nebo Hitlerem. Protože kdo z nás pozná ten moment, kdy se z Jardů stávají Adolfové?
Neměl jen hacklej profil? Těch pár, co jsem viděla odpovídalo tvému popisu.