Jet na festival do Varů, to je vlastně jako jet do Cannes. Ale bez moře a Cate Blanchett.

Letos to byla moje třetí návštěva místního festivalu. A protože mi tam jeden kluk při čekání na švýcarskou bagetu řekl, jestli nechci jít do trojky, myslím si, že je třeba ukázat vám můj vývoj porovnáním tří let… Jo a nechtěl jsem – čekal jsem na tu bagetu.

Příjezd:

1. rok:
   Jedeme s kolegyní autem: „Kde to jsme, Gábino? … Počkej, tady fakt bydlíme? … Vždyť je to nějaká kolej, ne?“ Ano, a skutečně, byla to kolej. A když paní vykoukla zpoza tmavorudé, dřevem obložené recepce, stojící tam už od sedmdesátek, řekla: „Tisícovka za noc a dejte mi pas.“ Nevím, co mě zaskočilo víc. Jo, vlastně ta cedule „Pozor, plíseň“, která byla ve společných sprchách.

2. rok:
   Jedeme se šéfem autem: „Otroubku, já bydlím tady v hotelu na kolonádě, vidíme se večer.“ „A kam jdu vlastně bydlet já? Aha, do toho kopce se táhnu?“ Pronajatý byt (bez wifi!) s pro mě neznámýma klukama a kamarádkou Magdalenou. „Kdybych chrápala, tak do mě šťouchni, jo?“ Chrápala, ale já přes svoje alergický smrkání neměl sílu zvednout se z postele.

3. rok:
   Jedu sám autobusem. Pán vedle mě spí, půl hodiny před Varama se probere a zařve: „Aeroport?!“ Stejný byt jako rok předtím, včetně stejného osazenstva. Dostat se do bytu se ukazuje jako Pevnost Boyard, když je v jednu chvíli třicet stupňů, aby vzápětí přišel déšť, po něm hromy a na závěr kroupy. Nastajlovaná patka to nedává a umírá. Nicméně Magdalena nechrápe. A wifi je zavedena.

Akreditace:

1. rok:
   Nemám ji, beru si tak cizí.

2. rok:
   Zapomněl jsem ji vyzvednout, beru si tak cizí.

3. rok:
   Přijíždím a rovnou je mi nabídnuta cizí.

Filmy:

1. rok:
   „Ty vado, já jsem viděl deset filmů, jeden lepší než druhej!“

2. rok:
   „Půlku těch pěti filmů, co jsem viděl, jsem vůbec nepochopil.“

3. rok:
   „Z půlky těch dvou filmů, co jsem viděl, jsem odešel.“

Párty:

1. rok:
   „Pojď, Gábino, chytni mě za rámě a jdeme do Puppu, jako že tam patříme,“ řekl jsem kolegyni. O pár chvil později jsme přicházeli ke vchodu, kde nás zastavily gorily: „Dobrý večer, máte akreditaci na tuto akci?“ „No jistě,“ vrátil jsem úder a zpoza košile nechat nenápadně vyčuhovat šňůru od akreditace, kterou měl ve Varech každej druhej. „Tak to bohužel, pane, tady platí úplně jiná akreditace, ta je na pozvání.“ Gábina vstoupila do konverzace se slovy: „Tohle stejně není nic pro nás,“ a spokojeně jsme odešli.

2. rok:
   „Otroubku, jsme pozvaný na tu party do Bokovky?“ „No jasně, šéfe.“ O půl hodiny bloumání po Varech a hledání později je má sebejistota ztracena: „Nebo to nebyla ta Bokovka? A kde vlastně je?“ „To je jedno, Otroubku, stejně se mi nikam nechce.“ A tak jsem šel čekat půl hodiny na autobus.

3. rok:
   „Magdaleno, jdeme na party televize!“ „Super, snad tam budou mít míchaný drinky zdarma! Je to na jméno?“ „Jo, ale ne naše.“ Večer, ulicí se line řev a halekání celebrit, přicházíme k hostesce. „Dobrý den, pan Cukřík.“ „Hmm… mmmm… jo… ne… já tady mám jen Čupríka,“ zakoktává se hosteska. „No, to jsem já s manželkou, děkujeme.“ Prodrali jsme se úspěšně dovnitř, ale míchaný drinky stejně neměli.
   

   Vary české, Vary mé

Odjezd:

1. rok:
   Vrátil jsem se busem na Florenc a spokojeně vyskočil z autobusu. Jako gazela jsem běhal mezi loužemi, šťastnej, že jsem byl poprvé ve Varech. S úsměvem jsem dojel domů, sedl si na gauč a vykřikl: „Kufr, kurva prdel!“ Na Florenci ho měli v kanceláři Student Agency, i když paní už zamykala a ťukala si v jedenáct večer na čelo.
   

   KUFR!

2. rok:
   Dal jsem si dvě pracovní schůzky po sobě s tím, že za půl hodiny odjíždím. „Otroubku, ukradni mi ještě někde plakát,“ vytvořila Magdalena hereckou etudu. A tak jsem strhnul nejbližší plakát z prosklené zdi… za kterou se po sundání objevil tucet hlav, které se na mě otočily. Oficiální kancelář karlovarského festivalu.

3. rok:
   „Ta palačinka vypadá výborně, tu si dám,“ rozněžnil jsem se u bageterie a poručil si pořádnou porci Nutelly. Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet – dál počítat nemusíte. Všechna mi skončila na bílejch kalhotách! Když jsem šel na záchod pustit na to vodu, potkal jsem chlapce od konkurenční společnosti: „Otroubku, Otroubku, se na sebe podívej. Co to tam jako máš?“ „Suflé sváru, nazdar.“ Jako ještě takový kecy budu poslouchat, ne?

Návštěvu Varů tedy lze jen doporučit. Počkejte si ale na dny, kdy tam dorazím já.