Jednou za čas mám takovou všeobjímající náladu. Náladu, během který chci poznávat nové lidi a jsem tak ochotný otevřít vchodové dveře, opatrně vykouknout ven a vyjít do ulic. A to jsem takhle seděl doma, šťoural se v nose a měl sporadické nutkání poznat se s někým novým.
Rozkliknul jsem si Facebook a události, kde se vyjímala pozvánka na akci A Night Out. Organizuje ji Charlie, což je teplej spolek pod Karlovou univerzitou. Párkrát jsem na akci v minulosti byl a můj finální pocit dost záležel na alternativnosti osazenstva, který se zrovna sešlo. V podstatě jde o setkání lidí, ne nutně teplejch, kteří jsou ochotní se bavit anglicky, což je super hlavně pro Erasmáky a ty, kterým Alzheimer pomalu z hlavy odebírá jedno anglický slovíčko za druhým.
Teplí všech zemí, spojte se!
A tak jsem se vypravil do podniku Q Café, pražské Mekky všeho teplého. Nutno podotknout, že dost záleží, na kterou obsluhu tu natrefíte. Mně se ve většině případů podařilo vychytat zrovna tu nepříjemnou. Nejinak tomu bylo i teď:
„Co si dáš?“ zeptal se obsluhující chlapec.
„Kofolu, díky,“ odvětil jsem.
„Jenom, jo? Trochu málo.“ dolehlo k mým uším.
„A zůstanu u ní celej večer,“ usmál jsem se zpátky na protáhnutej ksicht.
Nulová ochota obsluhy se od minule nezměnila. Zajímalo mě ale, jestli se A Night Out někam posunulo. Když jsem totiž na akci přišel v minulosti, bylo tam pár týpků, kteří byli – kulantně řečeno – slizký. Nic proti nikomu, ale když se vás někdo zeptá: „Nechtěl by ses se mnou podívat na Večerníček?“ a při tom usrkává drink se zdviženým malíčkem a tričkem XS na postavě velikosti M, jsem trochu v nejistotě. Naprosto tak uznávám, že moje tolerance není úplně bezmezná. Ale čí je?
Naštěstí ale nebyl případ posledního setkání, kde se všichni účastníci obměnili. Očividně prospělo pár měsíců akci vynechat. Sešlo se asi patnáct kluků, kteří si spolu povídali ve všemožných jazycích. Byl tu Miguel, naprosto vtipnej kluk ze Salvadoru, kterej mi povídal: „Salvador. Je to Salvador. Já nesnáším, když to někdo mění na Ekvádor. Ale vy to určitě taky popletete.“ Měl chudák pravdu, psychickou újmu jsme mu způsobili všichni do jednoho.
Pak tu byl i Řek jménem Evangelos. Ten tu pro změnu studuje cosi s divadlem, což mě samozřejmě zaujalo. „Máme mít praktickou zkoušku a tam sehrát nějakou hru. Tak uvažuju, že bych to udělal ve stylu masakru v tom teplým klubu v Orlandu.“ Trochu jsem se zarazil, ale nakonec jsem uznal, že to je zajímavá, aktuální a dobře mířená volba. „Tak jo, zní to poutavě, a kolik vás v tom má hrát?“ zvědavě jsem pomrkával. „No, jenom já. Ale můžeš tam hrát moji glory hole.“ Musím uznat, že tohle byla daleko lepší balící hláška, než o kterou se pokusil Večerníček.
A pak přišel takovej vysokej, hubenej kluk. Sednul si vedle mě a ani si nesundal bundu. Objednal si skleničku červenýho vína, začal mluvit anglicky a představil se jako Fredrik. Mluvil srandovně roboticky, jako z nějakýho scífka z devadesátek. Asi po patnácti minutách si konečně sundal bundu. Byl ještě hubenější, než jsem si myslel, ale měl takový hluboký oči. Ach. Zničehonic se mnou ale začal mluvit plynule česky, byť stejnou robotickou intonací. A když se na něj otočil Miguel, začal mluvit španělsky, a opět robot stylem. Připadalo mi to vtipný a fascinující zároveň. „Ty jo, co vlastně v Praze děláš?“ vypálil jsem na něj. „Já v Praze pracuju, dělám pro mezinárodní firmu IT.“ Aha, tak ajťák, to mi mělo bejt hned jasný, že pochází z jiný planety!
Fredrik pozvolna upíjel ze skleničky a sem tam se zadíval do prázdna. Mě ta osobnost nepřestávala fascinovat, tak jsem vyzvídal dál. „A ty bydlíš někde v bytě, v domě, nebo sem lítáš?“ „Já tu žiju a budu si kupovat byt. Obcházím banky a v každé jsem si vyžádal hypotéku, mluvím s nima česky a mělo by to klapnout.“ Trochu jsem se zastyděl, protože v bance mám problém říct souvislou větu, byť jdu jen pro zapomenutý heslo k bankovnímu účtu. „Ty jo, Fredriku, ty seš přísnej.“ „Co to znamená?“ „No, jako hustej, dobrej, že na to máš koule.“ „No, to mám,“ usmál se. „A už jsem si vybral byt. Teprve ho dostavují, mám ho ale už na fotce, zrovna dneska jsem šel kolem.“ Nedočkavě jsem načumoval do mobilu se zájmem, co si asi tak mladý ajťák mohl zvolit za svoje bydlení. Fredrik mi ukázal fotku moderního domu, který dostavují ve Vršovicích. „Hledal jsem něco, co bude moderní, protože mám rád všechno futuristické. Byt bude mít dvě ložnice, jedna tak bude pro návštěvy, obývací pokoj s velkým kuchyňským koutem, všechno bude na dálkové ovládání, světlo budu ovládat tlesknutím, vysavač bude ústit ve všech stěnách bytu, aby se dala připojit jen hadice.“ Zaraženě jsem seděl a mlčky se na něj díval. Ten člověk má všechno vymyšlený do detailu, zatímco já ani nevím, co budu dělat zejtra! Fascinovaně jsem se díval na návrh bytu a fotky domu. Důležitě jsem však v jednu chvíli zvedl ukazováček a podotknul: „No jo, ale nemáš všechno úplně vychytaný! Zvolil sis byt, kterej má okna do ulice, kde ti projíždí tramvaj!“ Připadal jsem si, jako když mám IQ aspoň 180, a byl jsem na sebe náležitě hrdej. Fredrik se na mě podíval a znovu ukázal fotku na mobilu: „Ne. Na této straně bude klimatizace, nebude tak třeba okna vůbec otevírat. Ložnice budou na druhé straně, s výhledem do vnitrobloku, kde bude zeleň.“ Měl to vymyšlený všechno. Absolutně všechno.
Fredrik se mě ptal na můj soukromý život. „No, hele, já hlavně nechci mít doma kreténa, to je pro mě základ. A když budou i nějaký zvířata a děti, tak ideál, ať je v tom životě aspoň prdel.“ Fredrik se zarazil, popil opět trochu ze svojí skleničky, a navázal: „Zvířata v bytě línají. A děti pořád někde běhají. Na to je lepší dům.“ Tahle jeho sto dvaceti procentní praktičnost mi přišla prostě vtipná, ale víc mě zaujala jeho následná otázka: „A ty bys chtěl mít děti, jo?“ „No, jasně, tak je dobrý něco předat dál. To ti rodiče neřekli?“ Hýkavě jsem se nad svým humorem rozesmál. Fredrik si, stále oblečený do modré bundy, zase usrknul a dodal: „Ne, ty mě skoro utrápili, a proto už do Švédska nejezdím.“ Ztuhnul mi výraz ve tváři, usrknul jsem ze svýho drinku a v hlavě jsem slyšel svůj hlas, jak křičí: „Proč jsi nedržel hubu?!“
Fredrik se otočil k dalšímu klukovi a naše konverzace tak skončila. Určitě si o mně teď myslí přesně to, co já tenkrát o tom Večerníčkovi. A to je dost možná právě ten koloběh života. Jednou se směješ ty, podruhý já. Jen jsem to tentokrát já rozhodně nebyl…
