Jelikož teď budu nějakou chvíli aktualizovat nepravidelně, podělím se s vámi o moji extra oblíbenou historku. Naprosto krásně totiž ukazuje, jak dokážu být mimo úplně stejně jako zvládnu být nad věcí. Navíc je s morálním přesahem, pochopitelně – to ať máte nad čím přemýšlet.
Asi před třemi lety ex-kolegyně z ex-práce přišla s tím, že dostala pozvánku na večeři pro sebe a svoji přítelkyni. Ups, s přítelkyní se ale rozešla. Ale naštěstí tu byl Otroubek, který Míše nabídl pomocné rámě. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, neměla to být lecjaká večeře: „Hele, bude to trochu posh. Je to Lionel Aguilera,“ upozornila mě Míša. „Lionel… To je ten fotbalista?“ zcela neznalecky jsem pokrčil rameny. „Tohle bude na dýl,“ padla hlavou do klávesnice.
Christina do domu, bůh do domu!
Lionel měl být bratranec Christiny Aguilery (tý paní, co zpívá) a dělat jí pod pseudonymem texty – cestujíc po světě, aktuálně sídlil v Praze. Míša mu jeden její text překládala do češtiny a nastal čas ho Lionelovi odprezentovat během noblesní večeře. V naději být mezi horními deseti tisíci jsem mrknul a společně s Míšou najednou stál na Malostranském náměstí a čekal. „Lionel volá, že dodělává s kamarádem pětichodový menu a běží dolů.“ „Pětichodový, hmmm, měl jsem si vzít igelitku,“ prolítlo mi hlavou. Za chvíli se objevil pán v zástěře a kuchtící čepici, tak jsem se k němu rozešel a slušně ho pozdravil. Pán chvíli zíral a pak se zeptal „Vo co ti jde?“ a vrátil se ke svý práci do restaurace vedle Starbucks. Věděl jsem, že mód Otroubek byl právě aktivován. Za chvíli dorazil pán, věková kategorie 65+, se svým West Highland White teriérem (jo, vygoogloval jsem si to). A to už byl skutečný hrdina tohoto příběhu – Míša nás představila a já se žoviálně uvedl: „Jé, vy jste ten brácha od Tiny Turner, co?“ Na večeři tak přišel nejen Otroubek, ale i Alzheimer…
Lionelův byt byl kombinací všeho vkusu i nevkusu tohohle světa, planety, galaxie. Fotky s Christinou jen doplňovaly český porcelán, indické sošky, italský nábytek a malby různých velikostí z různých období. Prostě jak kdyby se Gogain chytil za ruku s Fridou Kahlo a z nezávaznýho sexu vypadnul Klimt, co uříznul van Goghovi ucho. Kamarád, ze kterýho se vyklubal šéfkuchař z Francie, začal nosit sadu talířů na všechny části menu, které korunovala konvice ve tvaru želvy. Z týhle finální esence vkusu jsem se potřeboval trochu probrat, a tak jsem se procházel po obýváku a pozoroval obrazy. Zaujala mě pop artová verze Marilyn Monroe, která visela přes půl stěny. Jak jsem tak jezdil prsty po obrazu, volal jsem do kuchyně: „Hele, Lioneli. To je úplně jak Andy Warhol, tohle zrovna mají v Ikee.“ „No, to není úplně z Ikey. Babička obraz koupila ve Warholově dražbě před padesáti lety, takže to teď hodnotu pár set tisíc dolarů rozhodně mít bude,“ zněla odpověď z kuchyně. Bůh ví, co na tom bylo pravdy, ale musím přiznat, že jsem těch pár dolarů, co mi na prstech zbylo, nenápadně utřel do kalhot.
Poo poo pee doo…
Jídlo bylo na stole a večeře byla fakt skvělá. Ostatní jedli všechny ty luxusní prasárny typu lanýže nebo foie gras, já k mé vege spokojenosti dostal kila zeleniny. Zatímco jsme večeřeli, Lionel mě zpovídal, jestli mám přítele, jak dlouho jsem singl, jak dlouho singl budu, jakého chci mít partnera i co jsem za znamení. Na každý chod jedno téma. U posledního chodu, kdy jsem si přežráním tiše pokrkával, jsem se rovnou zeptal: „Hele, já nechci, aby to vypadalo neuctivě, ale já nevyhledávám starý pány. I když ty na skoro sedmdesát nevypadáš.“ Lionel se jen zasmál a mezi vybělenými zuby procedil: „Aby ne, mám víc plastik než Cher. Ta má totiž strašnýho doktora.“
Nastal přesun do ložnice. Kupodivu nenastává porno část příběhu. Lionel tam totiž pustil písničku z filmu Burlesque, Míša do ní popěvovala svůj překlad, vysvětlovala ho a já znovu zainteresovaně chodil po pokoji a díval se na obrazy. Tentokrát to ale nebyly krajinky a warholismy jako v obýváku, nýbrž nakreslený nahý kluci. Desítky! Po celý ložnici! Jak filatelista jsem procházel obraz po obrazu a ptal se, kdo je tohle a kdo tamto. „To jsou kluci, se kterýma jsem za svůj život chodil. A každýho jsem namaloval.“ Romantika. Došel jsem na konec stěny, kde bylo místo ještě na pár obrazů. „A co tohle, to už nezbyly rámy?“ zavtipkoval jsem. „Ne, to mám místo, až zase budu s někým chtít chodit. Můžeš tam klidně viset ty,“ vrátil mi Lionel úder a mně u tý představy přeběhnul mráz po zádech.
Když jsme odcházeli, Lionel se mě zeptal, jestli mu na sebe dám číslo – asi kdyby náhodou potřeboval pomoct s nějakými jazykovými korekcemi. V uvozovkách. Zeptal jsem se s rozverným úsměvem: „Co, chceš mě snad pozvat na večeři někam do restaurace?“ „Klidně, ale svoji část si zaplatíš,“ vrátila se mi zcela vážná odpověď. Když jsem nabral na tempu odchodu, mezi dveřma jsem ještě slyšel: „Já si pro korunu nechám vrtat koleno, a to klidně doslova.“ A to přece nechceme – ani já, ani Tina Turner.
