Kamarádka mě se slovy ‘Nudila jsem se, tak jsem tě nominovala.‘ přihlásila do soutěže Bloger roku. Což je něco, kde se lidi předhánějí, kdo píše nejlíp, a vyhrajou holicí strojek, nebo tak něco. Tak pokud si potřebujete oholit nohy, klidně hlasujte, s radostí vám ho pak dám. Nicméně, dovedlo mě to k myšlence, proč jsem vlastně s tímhle blogem začal.
Nedávno jsem se potkal v kině s kamarádem Honzou. Vídávám ho vždycky tak jednou, dvakrát do roka, hezky si popovídáme, ale víc interakce jsme spolu nikdy moc neměli. Říkali jsme si, co je novýho, a nezapomněl jsem hned dodat: „… no a já dělám blog. Doufám, že jsi ho už četl. Jestli ne, začnu si něco s tvým budoucím prvorozeným synem.“ Honza s vědomím, že je gay-neplánovač rodiny, jen suše poznamenal: „Nečetl. A proč bych měl? Vlastně jsem ani nějak nepochopil, proč vůbec blog píšeš. V čem je to zajímavý, nebo spíš – v čem je to jiný než ostatní blogy?“
A mě se to v ten moment strašně dotklo. To, že já mlátím do klávesnice jak blázen, aspiruju pomalu na Magnesii Literu, zlepšuju planetu a hájím lidská práva deseti milionů lidí – a člověk, který mě navíc zná, to vůbec neocení. A pak jsem se pustil do vysvětlování, ale něco mi jako ten hlavní důvod, resp. taková ta třešnička na třípatrovým dortu z Imperialu, chybělo. Něco, co by Honzu přesvědčilo. Něco, co mi docvaklo až o pár dní později.
To jsem šel totiž do divadla. Objevilo se tam pár známých, skočil jsem tak s nima po představení posedět s mátovou limonádou v ruce. Ano, večery budoucího třicátníka. Objevil se i můj známý Michal, který v představení hrál, a jak to u mluvných herců bývá, začal střílet historky rychlejc než Magnum pětačtyřicítka. A vysypal z rukávu jednu, která byla neuvěřitelně vtipná – a u které mě až zpětně dost zamrazilo.
Paní učitelka asi netušila, co to bude za inscenaci…
Michal s kolegou Petrem hráli divadelní hru o dvou gayích, kteří se seznámili přes iboys –všechno to je správně švihlý a řízlý Zeyerovou romantikou à la Radúz a Mahulena. Hra to byla výborná, viděl jsem ji, a jak text, tak výkony byly super.
„Ty vado, my jsme hráli pro školu. V deset dopoledne. Jenom ta učitelka nějak zapomněla zjistit, na co to vlastně ty děti bere. No, děti… spíš sedmnáctky – navíc nějaká technická škola, což už značilo průser.“
Jak už zápletka napovídá, během první minuty na ně z hlediště studenti vysypali synonym pro buzeranta asi tak sto padesát. I když oba herci chtěli přestat hrát, řekli si, že to dají. Někde za půlkou a po větách ‘Buzerante, vymrdám tě, žes to ještě neviděl.‘ a ‘Homokládo, nastav mi!‘ to ale kluci utnuli. V sále se rozsvítilo a oba se před žáky postavili. Jak jsem pochopil, snažili se jim kulantně říct, že jsou to kreténi a takhle by se v divadle jednoduše chovat neměli. A hlavně by se takhle neměli chovat vůbec – nikde, nikdy. V ten moment to zkrátka nebyli diváci, kdo prstem ukazovali na svoji oběť, ale herci, kteří ukázali na sviňárnu a řekli dost. Učitelku museli křísit na baru, protože se jí prý tohle nikdy nestalo.
Tohle mi přišlo jako silná zpráva, kterou bych shrnul ve stylu Haliny Pawlowský: „Když na tebe někdo začne plivat či pokřikovat, ukaž na něj prstem a strhni k němu takovou pozornost, že ho to rozhodí a nehne ani chvostem.“ A to bude ten hlavní punkt, který mi tak chyběl, když jsem Honzovi vyjmenovával důvody vzniku tohohle blogu. Jasně, veselý historky ze života píše teď už skoro každej. Mým cílem je ukázat, že nejistota, zmatenost, úspěchy i neúspěchy, to všechno jde ruku v ruce, a někdy to může být i poměrně sranda. Ale ta hlavní zpráva je, že prostě není blbý být jinej. To neznamená jenom být teplej. To znamená, že není nutný patřit do nějaké skupiny.
Takže tak, Honzo. Třeba ty i další Honzové a Nehonzové najdeš i tady nějaký ten “přesah“, který tolik knížek ani filmů, a vlastně ani blogů, nemá. A dost možná ho nemá ani ten můj. Ale to nevadí. Protože já když ho píšu, tak si připadám jak Clint Eastwood, co má ve westernech kolty proklatě nízko. A to je docela rajcovní a zcela dostačující představa.
