Jak už jsem před mnoha a mnoha dny nastínil, pustil jsem se na volnou nohu. Vyměnil jsem pohodlí kanceláří za pohodlí kaváren a možnost chodit doma při práci nahej. Vlastně někdy bych to mohl zkusit i v těch kavárnách… Vy už víte, co mě k mému rozhodnutí vedlo. Teď ale nastává čas zhodnotit, jak se mi daří.
Moje představa byla samozřejmě taková, že se budu živit jako Carrie Bradshawová, udělám jednou týdně sloupek do nějakýho luxusního časopisu, kde mě královsky zaplatí, a pak si budu užívat jen procházky po Praze, sezení ve veganských restauracích a přemýšlení o životě. No, tak to všechno se stalo, kromě toho časopisu, a tudíž i vysněnýho platu. Místo toho kombinuju několik věcí dohromady a zjišťuju, co mi vlastně přináší nějakej finanční užitek, kterej by šel ruku v ruce s užitkem duchovním. A je to poměrně těžký. Baví mě motat se kolem světa filmu a objevovat moje tvůrčí já, na což jsem v předchozích zaměstnáních neměl vůbec kapacitu. To je na tom skvělý, můžu si fakt jít kdykoliv kamkoliv, nedělat nic, nebo pracovat do dvou do rána. Je to jenom a jenom na mně – což je samozřejmě i děsivý, když se nad tím tak zamyslím. Jsou ale dny, který jsou naprosto plonkový a kdy se snažím uvědomit si, že i ty nejsou vůbec špatný, protože je můžu využít k nějakýmu svýmu posunu. Ale nebudu kecat, že nemám chvíle, kdy bych se občas zašil někam do kanclu a zas tupě plnil něčí pokyny. Protože je to ta nejjednodušší cesta, jak přijít k penězům a jak vypnout hlavu a nemyslet nad svojí nedokonalostí. Vždycky si ale vzpomenu na Ondřeje a hned mě to přejde.
Barvy duha, šatů vzpruha!
Když jsem před pár lety pracoval pro filmového distributora, v našem open space seděl právě Ondřej. Byl to chlap kolem padesátky, zavalitější postavy s brýlemi, který očividně díky tomu ve škole trpěl. Byla to taková zvláštní povaha, chvíli působil úplně naivně, chvíli naprosto přísně. Ondřej seděl v open space bokem ode všech, což naznačovalo buď jeho touhu nezapojovat se do dění, nebo naopak snahu o silnou autoritu. Jak se ukázalo, obojí byla pravda. Nutno podotknout, že Ondřej takhle seděl patnáct let, a ten rok, co jsme spolu sdíleli prostor, jsem to všechno pochopil.
Ondřej prostě nikdy nechtěl opustit svoji práci, nikdy nechtěl opustit svůj stůl a ani tu prosezenou židli. Všechno se muselo zapisovat do tabulek tak, jak se to zapisovalo na začátku vytvoření firmy, a když k tomu byly jakékoliv připomínky, těžce to nesl. Při nastoupení nového vedení a nových kolegů, mezi které jsem patřil i já, bylo jasné, že Ondřej tohle dlouho neustojí. A to rozhodně nemluvím o momentech, kdy jsem předváděl Dádu Patrasovou nebo cvičil jógu v trenkách uprostřed kanceláře. Ondřeje totiž dostihlo to, co dostihne nakonec každého – změna. Ať se vám to líbí nebo ne, jednou dostihne i vás, ať už to bude v jakékoliv podobě. A u Ondřeje ta změna byla formou vyhazovu. Po náležitém rozloučení a poděkování ve formě darů jsem viděl, jak se vedení i kolegům ulevilo. Já k němu měl naprosto neutrální vztah, neměli jsme si co říct, ale někteří jeho pedantnost a neochotu k flexibilitě nemohli vydýchat. A když jsem se s Ondřejem shodou okolností několikrát potkal v jeho dalším zaměstnání, v restauraci plné prázdných židlí vždycky seděl na stejném místě, u stejného stolu, se stejným výrazem, a i s nadále stejným přístupem, zapřisáhlým vůči dalším změnám.
A já podvědomě vlastně už dávno vím, že tohohle se chci vyvarovat. Nechci x let žít s pocitem, že jsem nezkusil něco novýho. Že jen budu tupě zírat před sebe a jet si podle svých zažitých návyků. I to byl jeden z důvodů, proč už jsem nechtěl sedět po kancelářích jen proto, abych naplnil něčí očekávání nebo snad dlouhodobě dělal pro někoho, koho si nevážím. Bezpochyby je to skvělá jistota – každý den víte, kam jdete, co a kdo vás tam čeká, a kolik za to dostanete. Já jen vím, že tohle _teď a tady_ není už pro mě. Jedním dechem ale dodávám, že se týhle možnosti určitě nevzdávám. Pokud to prostě na volný noze nebudu dávat, tak se zase na chvíli do nějakýho kanclu mrknu. Ale určitě to nebude na moc dlouho. A teď už musím jít, v kavárně zavírají a já se dneska ještě neprošel kolem Vltavy…
Osm filtrů stačí a už závidíš!
Dobrá reklama na změnu! Budu každopádně držet palce a možná i přemýšlet o tom, že se jednou sám přidám. Je přes den v kavárnách a u Vltavy ještě dost místa? 🙂
Jé, díky za přečtení i za reakci. Hele, ty kavárny už začínaj bejt pěkně těsný, měli bychom si domluvit směny. 😉