To mě takhle někdy něco napadne, že musím nutně dělat, že bez toho svůj život nežiju. Asi to začalo už v dětství. Když jsem byl totiž malej, chtěl jsem, aby se ze mě stal voyeur. Znělo to totiž stejně parádně jako déjà vu nebo bon voyage. A tak jsem myslel. Vymyslel jsem si, že budu dělat v zoo. O tom už víte. Vymyslel jsem si, že budu herec. To se ve svý zvrácený podstatě taky stalo. No a před pár lety mě napadlo, že budu model. Moje kamarádka Olinka měla úžasný fotky – akty, chodila z focení do focení a na všech obrázcích vypadala bohovsky. Já vážil asi padesát kilo, takže to úplně na pohled nebyl hit, ale srdíčko bylo na správným místě. A tak jsem se zaregistroval na jakousi online Fotopátračku v domnění, že budu druhej kluk z plakátu jak ten frajer ze Sexu ve městě.
Sam(a) doma
A jaký zklamání bylo, že nikdo z místních fotografů nechtěl na focení chlapce… natož oblečenýho! Všeho všudy jsem měl tři focení. První bylo amatérský, kdy jsem na sobě měl hippie oblečky a ležel u nějakýho pána v bytě na zemi, do toho kouřil papírovou cigaretu, protože žádnou zrovna neměl u sebe. Druhý focení bylo v hoře suti a odpadků, kdy mě slečna navlíkla do volánkový košile a křičela: „Dej si na hlavu ty dráty a křič do utrženýho sluchátka, že chceš ještě!“ A to ještě o nějakých hipsterech nikdo ani neslyšel! No a o třetím focení už taky víte, aneb šel jsem do aktů a skončil po letech ve filmu… Ke čtvrtýmu focení málem došlo. S fotografem jsme se dohodli na schůzce u něj doma. V portfoliu měl spoustu studiových focení pro různí lifestyle časopisy, Bravíčka, Ellíčka a podobný. „To bude focení storočí,“ nadšeně jsem zatleskal ručičkama a najednou byl v jeho bytě u Jiřáku. Ukazoval mi svoji práci a po deseti minutách klikání na počítači řekl, že takovýhle fotky už fotit nechce, protože chce jít novým směrem jako jeho kolegové fotografové v Německu. A otevřel zcela jinou složku. Plnou rozevřených klínů a erektivních pánů. „Hele, to teď dost frčí, dokážeš si představit bejt v růžový paruce, síťovaných punčocháčích a s erekcí, co vydrží aspoň hodinu?“ směle se zeptal a zapálil si. „Na mě je to vizuálně příliš neatraktivní,“ důmyslně jsem opáčil, zatímco do bytu vrazil fotografův syn s tím, že potřebuje půjčit peníze. V probíhající hádce jsem se nenápadně zvedl a zabouchnul za sebou dveře. Bez erekce.
Moje fotografický začátky byly prostě těžký. No, vlastně to byly zároveň i konce. Až donedávna. To jsem totiž náhodou na netu objevil The Gay Men Project. Hlavním cílem projektu bylo nafotit co nejvíc gayů po celém světě, v různých městech, s různým životním stylem. Celou záležitost vymyslel Američan Kevin, který přes takový ty americký hithity sehnal peníze od lidí a celou akci spustil. No a já akorát našel jeho výkřik na sociální síti, že jezdí po evropských státech a fotí různé kluky. Rovnou s dotazem, do jaké země se má podívat příště. Tak napíšu Česká Republika, že jo. Kevin poděkoval s tím, že se ozve, až sem bude mít cestu. Netrvalo to ani dva týdny a ten frajer napsal, že už je v Čechách a fotí jak o život. Na tři dny, než zase přejede do další země, protože do jeho odletu domů do New Yorku zbývá jen měsíc a má v plánu dalších pět zemí.
Domluva se trochu vlekla, protože Kevin měnil svoje plány z hodiny na hodinu, což konzervativně smýšlející Kozoroh má ze všeho nejradši (uvozovky kde to jen jde). Dali jsme tak páteční večer s tím, že Kevin u mě může přespat, než ráno pojede do dalšího města. V půl sedmý večer – konzervativní Kozoroh deset minut pozoroval hodinky na digestoři a odměřoval čas – dorazil malej, roztomilej kluk, původem z Vietnamu. Kluk, kterej vběhnul do bytu jak Vítr od Lucky Vondráčkový a já jen s překvapeným úsměvem prohodil: „Jasně, nezouvej se, to vůbec nevadí.“ Kevin prohodil pár vět o sobě a začal se rozhlížet po bytě, zatímco vyndával z batohu foťák. V mžiku spustil palbu otázek, jako abych se uvolnil a povídání o mně samotném mi v tom mělo pomoct. Omrkával veškerý rohy bytu a já postupně mluvil o sobě. No a najednou jsem pochopil, že můžu mlít cokoliv, ale druhá strana mě vůbec nevnímá. A nějak mi to připadalo jak nepovedenej vztah, kdy Vietnámeček přijde domů z práce a ptá se mě, co jsem dělal a jestli bude mít večeři na stole. Takže přes moje veškerý sympatie jsem tenhle faktor nedokázal vypustit z hlavy. Pak jsme šli do ložnice. Rád bych popsal nějakou žhavou scénu se spoustou erekcí, ale nemohlo k ní ani dojít, protože Kevin skočil do postele a začal mě z ní fotit. „Ty boty, proboha!“ hystericky jsem zvolal a připadal si jak ta upjatá zrzka ze Zoufalek. A tady jsem zas přestal vnímat já a soustředil se jen na to, kde se ten kluk všude v tom svým oblečení válel, zatímco mi dával pokyny z mojí ČERSTVĚ POVLEČENÝ postele.
Na tuhle postel můžu jenom já!
Naštěstí jsme za necelou hodinu měli nafoceno. Kevin vyfotil snad úplně všechno včetně ruličky hajzl papíru a prachem zaprášenýho jídelního stolu. Udělal jsem něco rychle k jídlu a vedli jsme diskusi, která se vlastně pořád nesla ve stejně zrychleným tempu, který Kevin nastavil při příchodu. I když jsem se dozvěděl o tom, kdo ho šikanoval, kdy měl problémy s coming outem, co všechno viděl za města i které bylo jeho nejmilejší focení, pořád jsem se nedokázal dostat na dřeň. Všechno to bylo vyřčeno chladně, bez náznaku zainteresovanosti. Asi po hodině mluvení jsem ho zastavil a řekl mu, že mi přijde líto, jak všechno říká bez emocí. A to byl moment, kdy se Kevin konečně zastavil: „Víš, já takhle jedu už několik měsíců a fakt už nemůžu. Je to projekt, co miluju. Navštívil jsem místa, u kterých by mě v životě nenapadlo, že je někdy uvidím naživo. Indie, Francie, co tě prostě napadne. Viděl jsem neskutečně šťastný chlapy ve vztahu i neuvěřitelně smutný single kluky. A naopak. Všechno se to do mě zapsalo a o všem vím, ale nedokážu to nějak prožít. Je toho prostě moc. Strašně moc. Každej třetí den jsem v dalším městě, potkám pět až deset nových lidí, a nemám prostě už kapacitu to vstřebávat. Chci si najít kluka, ale vlastně ani tohle nemůžu v tom tempu stihnout.“ První moje reakce byla: „Juchuchuuu, já zas na někom něco poznal!“ Až když jsem se zaradoval nahlas, došlo mi, jak blbě to vypadá, a tak jsem soucitně pokýval hlavou. Vzal jsem pak Kevina na Vyšehrad se projít, fotil si tam selfíčka, na kterých vždycky na pár vteřin hodil úsměv, a pak zase koukal do prázdna, zatímco jsem mu povídal o tý nejlepší historický památce světa. Chtěl bych napsat, že mi ho v tu chvíli bylo líto, ale nebyla tam žádná emoce. Myslím, že ani na jedný straně. Byla to pro mě nesmírně zajímavá osobnost, jen nesmírně moc vyhořelá.
Ráno Kevin odjel vlakem do Vídně fotit další chlapce a ještě předtím mě nechal, stejně jako ostatní kluky, napsat něco do jeho památníku. Perem markýze de Sade zaznělo: „To jsem já, co tě furt otravoval tím, ať žiješ okamžikem. Tak to zkus. Třeba jen pro to, abys něco zkrátka nepročuměl.“ Jen v tý angličtině to znělo daleko víc cool.
