Kterak mě chlapec fotil

To mě takhle někdy něco napadne, že musím nutně dělat, že bez toho svůj život nežiju. Asi to začalo už v dětství. Když jsem byl totiž malej, chtěl jsem, aby se ze mě stal voyeur. Znělo to totiž stejně parádně jako déjà vu nebo bon voyage. A tak jsem myslel. Vymyslel jsem si, že budu dělat v zoo. O tom už víte. Vymyslel jsem si, že budu herec. To se ve svý zvrácený podstatě taky stalo. No a před pár lety mě napadlo, že budu model. Moje kamarádka Olinka měla úžasný fotky – akty, chodila z focení do focení a na všech obrázcích vypadala bohovsky. Já vážil asi padesát kilo, takže to úplně na pohled nebyl hit, ale srdíčko bylo na správným místě. A tak jsem se zaregistroval na jakousi online Fotopátračku v domnění, že budu druhej kluk z plakátu jak ten frajer ze Sexu ve městě.

Sam(a) doma

Sam(a) doma

A jaký zklamání bylo, že nikdo z místních fotografů nechtěl na focení chlapce… natož oblečenýho! Všeho všudy jsem měl tři focení. První bylo amatérský, kdy jsem na sobě měl hippie oblečky a ležel u nějakýho pána v bytě na zemi, do toho kouřil papírovou cigaretu, protože žádnou zrovna neměl u sebe. Druhý focení bylo v hoře suti a odpadků, kdy mě slečna navlíkla do volánkový košile a křičela: „Dej si na hlavu ty dráty a křič do utrženýho sluchátka, že chceš ještě!“ A to ještě o nějakých hipsterech nikdo ani neslyšel! No a o třetím focení už taky víte, aneb šel jsem do aktů a skončil po letech ve filmu… Ke čtvrtýmu focení málem došlo. S fotografem jsme se dohodli na schůzce u něj doma. V portfoliu měl spoustu studiových focení pro různí lifestyle časopisy, Bravíčka, Ellíčka a podobný. „To bude focení storočí,“ nadšeně jsem zatleskal ručičkama a najednou byl v jeho bytě u Jiřáku. Ukazoval mi svoji práci a po deseti minutách klikání na počítači řekl, že takovýhle fotky už fotit nechce, protože chce jít novým směrem jako jeho kolegové fotografové v Německu. A otevřel zcela jinou složku. Plnou rozevřených klínů a erektivních pánů. „Hele, to teď dost frčí, dokážeš si představit bejt v růžový paruce, síťovaných punčocháčích a s erekcí, co vydrží aspoň hodinu?“ směle se zeptal a zapálil si. „Na mě je to vizuálně příliš neatraktivní,“ důmyslně jsem opáčil, zatímco do bytu vrazil fotografův syn s tím, že potřebuje půjčit peníze. V probíhající hádce jsem se nenápadně zvedl a zabouchnul za sebou dveře. Bez erekce. Celý příspěvek

Kterak jsem se hledal v Bristolu

Já jsem byl od dětství zvyklej slavit Vánoce tradičně. Vždycky jsme na Štědrý den s rodičema nasedli do auta, jeli za příbuzenstvem, a večer se vrátili domů, kde jsme se navečeřeli, rozbalili dárky, šli na půlnoční a pak zamířili spát. Takhle to bylo většinu mýho života. Věci se začali lehce měnit, když se k nám připojil můj Ex. Naši to vzali v pohodě, režim byl nicméně nastavený stejně. Když už Ex se mnou nefiguroval, přišla jedna zima, kdy jsem chtěl Vánoce trávit nějak úplně jinak. Naprosto odlišně.

To bylo asi před pěti lety. Rozhodl jsem se, že svět nutně potřebuje moji pomoct. A tak jsem pár dnů před Vánocemi volal do Armády spásy, že k nim přijdu na Štědrý den a budu rozdávat příděly jídla a lásku. „Prosím? Ale to musíte být u nás dobrovolníkem alespoň rok, abychom měli jistotu, co jste zač.“ Totéž bylo v dětských domovech, které jsem rozhodl obšťastnit svoji pozitivní náturou. „Ale to si ze mě děláte legraci, ne? Přece si nemůžete myslet, že vás sem pustíme, kdy vás tu nikdo nezná,“ řekla mi drze do telefonu dáma z děcáku na Praze 4. No, a tak kdo ještě potřebuje moje objetí, říkal jsem si. Ano, důchodci! Podařilo se mi dovolat do jednoho pražského důchoďáku a přemluvit je, že se u nich stavím. Nicméně mi nedovolili Štědrý den, ale až 2. svátek vánoční.

Když moje matka slyšela, že nechci s rodinou trávit Štědrý den, dost zuřila. „Jde mi jenom o ten Štědrej den, o nic jinýho, jedinej den v roce!“ „Mami, ale to může bejt jakejkoliv den, neupínej se pořád jenom na tenhle,“ kontroval jsem a čím víc se rodiče na onen den upínali, tím víc jsem chtěl jít proti nim. Ale nedalo se nic dělat, 24. prosince mě chtěli přijmout fakt jenom ty rodiče. O dva dny později jsem dorazil ke starochům a s úsměvem na tváři jim rozdával knihy. „Ale chlapče, já jsem po operaci šedýho zákalu,“ rozněžnila se na mě paní na houpacím křesle. Nevadí, vzal jsem i čokolády. „Ale dyť já ty oříšky neukousnu, prosím vás,“ kroutil hlavou děda u stolu. Tak jsem jim rozdal reklamní trička s nápisem Děti dětem a šel rozpolcen domů.

Celý příspěvek

Kterak jsem odmala Hudsonil

Jo, je mi jasný, že to zní perverzně a dost možná vás vaše zvrácená představivost nalákala na rozkliknutí článku. A já budu zas ten, kdo vás zneužil a teď jásá, že má čtenost jak Rowlingová. Haha. Jsem to ale vykuk. Nicméně, nebojte vy nic, i tento příběh bude od srdíčka. Však mě už znáte.

Už jste si přečetli pár mých Kterak epizod, takže možná víte, že základní škola ke mně nebyla úplně vlídná. Jako v Hříchách pro pátera Knoxe jsem vám rozkryl příběh, který se točil okolo spolužáka Tomáše. Co jsem ale nerozkryl, bylo to, jak jsem se s nepěknými zážitky na základce vyrovnával. Dneska je doba trochu jinde, je dost možností, kde se svěřit, kam zajít atd. Vlastně každej si už může zabruslit třeba na web Sbarvouven.cz a probrat svůj coming out nebo další duhový problémy. Za nás nic takovýho nebylo… Konečně jsem to taky mohl říct i já, a nejen moji rodiče, výborně!

otroubek-xeninda

(S)mečuj!

Měli jste někdy nějakou osobnost – herce, zpěváka, fotbalistu, metalistu, folkloristu – kterou jste chtěli potkat? Prostě prohodit pár slov, tak nějak si zanotovat a doufat, že vaše hvězda je přesně taková, jakou jste si ji vysnili? A to já takhle v tý svý pubertě zíral na televizi a hledal nějaký svoje rádoby vzory, kterých bych se mohl v rámci umdlévající morálky ve školním prostředí držet. A přišlo to v nečekané podobě. Seriál Xena. Těm, kdo si ho pamatujete, chci jen říct, že jste starý. Ale máte u mě nedozírný plusový body. Lucy Lawless házela svůj chakram po všech záporácích a nakopávala jim zadky, a taky chodila po boku svý věrný Gabriely a rozehrávaly si spolu svoji vzájemně nenápadnou náklonnost. A právě tohle mě společně s antickou mytologií natolik uchvátilo, že jsem seriál hltal s každou další epizodou víc a víc. A když jsme začali mít hodiny informatiky na škole, hledal jsem si o dalších dílech články a potají si je tisknul. To víte, přelom tisíciletí…

Jedna postava z toho seriálu vyčuhovala. Pamatujete si na Callisto? Blonďatá bohyně, házející blesky a vřeštící tak, že se i skály rozlamovaly. Zahrála si ji Hudson Leick, americká herečka, která týhle postavě vtiskla něco, na co si i po dvaceti letech lidi vzpomenou. Nezapomenutelnost. Nesmrtelnost. A já tuhle postavu obdivoval nejvíc. A tak nějak mi právě ona herečka připadala neuvěřitelně zajímavá.

otroubek-hudson

Byla to láska na první omak…

Celý příspěvek

Kterak jsem byl v jednom Kolečku

Jak už dobře víte, před pár měsíci jsem v sobě probudil dřímající kreativitu v podobě sepsání divadelní hry, která se objevila na prknech A Studia Rubín. Byť jednorázová záležitost, i tak to byl dobrej úlet. A jak čas běžel, dozvěděl jsem se, že Petr Kolečko – člověk, který mou hru tenkrát vybral – z divadla odchází. Ještě předtím se ale rozhodl v Rubínu uspořádat workshop, kterým se chtěl rozloučit. Bílým šátkem mává, kdo se loučí, každého dne se něco končí – a obvykle tomu tak nemůže být beze mě.

V kavárně divadla se nás sešlo celkem šest lidí a nikdo vlastně nevěděl, co nastane. Petr si dal prvního panáka vodky na rozehřátí: „Jak asi víte, tak odcházím z tohohle divadla. A abyste z toho něco měli, tak si tu zkusíme něco napsat – když už jsem ten scenárista,“ odevzdaně odložil skleničku na bar. „Počkejte, to nebude žádná divadelní hra?“ nervózně se paní v roláku obrátila na svého muže. „My jsme to s manželkou vybrali, protože na zbytek programu jste to měli vyprodaný.“ Kolečko dal druhého panáka.

No to se ti to směje u Krause!

No to se ti to směje u Krause!

Jako první Petr chtěl, aby každý z nás řekl nějakou zajímavou historku: „Hlavně nic trapnýho a ani žádnou kokotinu.“ Pán s manželkou měl skvělou story o tom, jak u nich ve firmě půl roku pracovala ženská, kterou nikdo neznal a která tam byla na falešnou občanku. Slečna právnička se svojí kamarádkou soudkyní zas povídala o tom, jak srazily srnu a pak zjistily, že se jim to jenom zdálo. Pán za mnou nevěděl, co povědět. A když přišla řada na mě, v duchu jsem si řekl: „Hlavně, prosím tě, neříkej nic teplýho nebo něco podobnýho!“ Nahlas to ale znělo úplně jinak: „To jsem takhle jednou šel na jógu a byla tam hezká holka a hezkej kluk…“ Zbytek příběhu už moc dobře znáte. „…A tak jsem tomu klukovi řekl, že jsem nekoukal na jeho holku, ale na jeho zadek.“ Manželskému páru ztuhnul úsměv, slečny se zachichotaly a pán za mnou to nepochopil. Kolečko si okamžitě dal třetího panáka se slovy: „Tak děkujeme za první večerní coming out.“

Celý příspěvek

Kterak jsem poznal umělce

Jelikož teď budu nějakou chvíli aktualizovat nepravidelně, podělím se s vámi o moji extra oblíbenou historku. Naprosto krásně totiž ukazuje, jak dokážu být mimo úplně stejně jako zvládnu být nad věcí. Navíc je s morálním přesahem, pochopitelně – to ať máte nad čím přemýšlet.

Asi před třemi lety ex-kolegyně z ex-práce přišla s tím, že dostala pozvánku na večeři pro sebe a svoji přítelkyni. Ups, s přítelkyní se ale rozešla. Ale naštěstí tu byl Otroubek, který Míše nabídl pomocné rámě. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, neměla to být lecjaká večeře: „Hele, bude to trochu posh. Je to Lionel Aguilera,“ upozornila mě Míša. „Lionel… To je ten fotbalista?“ zcela neznalecky jsem pokrčil rameny. „Tohle bude na dýl,“ padla hlavou do klávesnice.

Christina do domu, bůh do domu!

Christina do domu, bůh do domu!

Lionel měl být bratranec Christiny Aguilery (tý paní, co zpívá) a dělat jí pod pseudonymem texty – cestujíc po světě, aktuálně sídlil v Praze. Míša mu jeden její text překládala do češtiny a nastal čas ho Lionelovi odprezentovat během noblesní večeře. V naději být mezi horními deseti tisíci jsem mrknul a společně s Míšou najednou stál na Malostranském náměstí a čekal. „Lionel volá, že dodělává s kamarádem pětichodový menu a běží dolů.“ „Pětichodový, hmmm, měl jsem si vzít igelitku,“ prolítlo mi hlavou. Za chvíli se objevil pán v zástěře a kuchtící čepici, tak jsem se k němu rozešel a slušně ho pozdravil. Pán chvíli zíral a pak se zeptal „Vo co ti jde?“ a vrátil se ke svý práci do restaurace vedle Starbucks. Věděl jsem, že mód Otroubek byl právě aktivován. Za chvíli dorazil pán, věková kategorie 65+, se svým West Highland White teriérem (jo, vygoogloval jsem si to). A to už byl skutečný hrdina tohoto příběhu – Míša nás představila a já se žoviálně uvedl: „Jé, vy jste ten brácha od Tiny Turner, co?“ Na večeři tak přišel nejen Otroubek, ale i Alzheimer…

Celý příspěvek

Kterak jsem se zasnil

Dost často přemýšlím a různě diskutuju s lidma, jak by měl vypadat ideální partner/partnerka. Jak už jsem tady nastínil, já žádný typy vlastně nemám. Mně se líbí, když ten člověk není kretén, to je základ – ale to už víte. Musím přiznat, že když potkám nějakýho sympatickýho kluka, tak jen tak ze srandy přemýšlím nad tím, jaký by to bylo s ním žít. Jak se asi usmívá, když je nervózní, jak se na mě zamilovaně kouká, když chce něco říct, nebo prostě jen jestli dává do ledničky láhev od mléka s jedním lokem na dně. A je to tady. Zabil bych ho za týden, měsíc, rok? A když bych neměl tenhle náběh, jak by to zvládnul on? Snesl by můj halekavý smích, komentování věcí okolo mě, neustálý pusy na čelo i břicho a vytříbený humor ve stylu splachování ponožek do záchodu?

Poměrně pravidelně teď chodím v centru na oběd. Vždycky sám, dám si procházku a se slovy, že si vyčistím hlavu, myslím na třicet pět věcí najednou. Zírám kolem sebe, usmívám se, hážu patkou ze strany na stranu a procházím kolem Haveláku. A když takhle párkrát jdete kolem stejného místa, začnete si všímat všech detailů. Turistů, co tleskaj, aby zaktivovali desítky zavěšených smějících se strašidel. Holubů, co se dělí o pítko s bezdomovci. A pak, když jste dostatečně všímaví, pohledem zavadíte o kluka, co sedí v klubu a vehementně řeční do telefonu. Ten kluk je totiž tak ošklivej, až je nějak hezkej. Decentní číro, pod ním frňák velikosti vybavení Jihoafričana, hubená postava, v ruce cigáro, pohyby jak majitele disco klubu. A když chodíte takhle párkrát do týdne, už si všímáte, že ten člověk tam je pořád. A když jste všímaví, dojde vám, že to možná i nějaký ten majitel disco klubu bude. Pokud jste Otroubek, musíte si to vygooglovat.

Hej, pane diskžokej. (Zdroj: otrougoogle)

Hej, pane diskžokej. (Zdroj: otrougoogle)

Celý příspěvek

Kterak jsem s tím začal

Kamarádka mě se slovy ‘Nudila jsem se, tak jsem tě nominovala.‘ přihlásila do soutěže Bloger roku. Což je něco, kde se lidi předhánějí, kdo píše nejlíp, a vyhrajou holicí strojek, nebo tak něco. Tak pokud si potřebujete oholit nohy, klidně hlasujte, s radostí vám ho pak dám. Nicméně, dovedlo mě to k myšlence, proč jsem vlastně s tímhle blogem začal.

Nedávno jsem se potkal v kině s kamarádem Honzou. Vídávám ho vždycky tak jednou, dvakrát do roka, hezky si popovídáme, ale víc interakce jsme spolu nikdy moc neměli. Říkali jsme si, co je novýho, a nezapomněl jsem hned dodat: „… no a já dělám blog. Doufám, že jsi ho už četl. Jestli ne, začnu si něco s tvým budoucím prvorozeným synem.“ Honza s vědomím, že je gay-neplánovač rodiny, jen suše poznamenal: „Nečetl. A proč bych měl? Vlastně jsem ani nějak nepochopil, proč vůbec blog píšeš. V čem je to zajímavý, nebo spíš – v čem je to jiný než ostatní blogy?“

A mě se to v ten moment strašně dotklo. To, že já mlátím do klávesnice jak blázen, aspiruju pomalu na Magnesii Literu, zlepšuju planetu a hájím lidská práva deseti milionů lidí – a člověk, který mě navíc zná, to vůbec neocení. A pak jsem se pustil do vysvětlování, ale něco mi jako ten hlavní důvod, resp. taková ta třešnička na třípatrovým dortu z Imperialu, chybělo. Něco, co by Honzu přesvědčilo. Něco, co mi docvaklo až o pár dní později.

To jsem šel totiž do divadla. Objevilo se tam pár známých, skočil jsem tak s nima po představení posedět s mátovou limonádou v ruce. Ano, večery budoucího třicátníka. Objevil se i můj známý Michal, který v představení hrál, a jak to u mluvných herců bývá, začal střílet historky rychlejc než Magnum pětačtyřicítka. A vysypal z rukávu jednu, která byla neuvěřitelně vtipná – a u které mě až zpětně dost zamrazilo.

Paní učitelka asi netušila, co to bude za inscenaci...

Paní učitelka asi netušila, co to bude za inscenaci…

Celý příspěvek

Kterak jsem byl skutečnou divadelní hvězdou

V minulém díle jste viděli… Divadlo, deadline, píšu, píšu, křičím, vzlykám, potím se, píšu, dopisuju, posílám, už to nikdy nechci vidět.

Slíbené pokračování je nasnadě. Jak už víte, do A Studio Rubín jsem poslal svůj divadelní scénář, i když jsem nikdy divadelní scénář nepsal. Za pět minut dvanáct, doslova. A to vše proto, abych vyhrál Zlaté pero Ondřeje Pavelky. Vlastně ne – péro dobrý, ale prostě abych zas byl ten kreativně divadelní Otroubek, kterým jsem býval.

Bylo úterý, když jsem v práci klapal do klávesnice a stejně jako ostatní lehce nasraně koukal do monitoru. A kdopak to nevolá – A Studio Rubín a slečna mi do telefonu hlásí… moment napětí… další moment napětí, teď už zcela zbytečný… že jsem vyhrál a za dva dny se koná scénické čtení mého veledíla. Musím říct, že jsem trochu neprozřetelně křičel radostí po celým open space: „Ty vole, ty vole, já vyhrál, já vyhrál, už nikdy nebudu muset pracovat, protože budu psát jenom scénáře!“ Ehm, šéf se nedíval úplně příjemně… Nicméně to nadšení bylo reálný a ten pocit byl fakt krásnej. Přišlo to zkrátka v momentě, kdy mě práce vůbec nenaplňovala a kdy mi v životě chybělo něco kreativního.

A tak tu byl čtvrtek. A s ním moje nadšení i nepochopení, že vlastně někdo ty moje bláboly bude před někým číst. A jak se ukázalo, ten někdo byli moji divadelní oblíbenci Hanka Vagnerová, Petr Vančura a jeho partner Honza Cina. A to rozhodně není psina. Protože úplně nepředstavitelně jsem si při psaní představoval, že to budou číst právě oni, kdyby to náhodou vyšlo. Někdy prostě ty náhody nepochopíte.

Kluci, já chci domů.

Kluci, já chci domů.

Celý příspěvek

Kterak jsem byl divadelní hvězdou

Miluju divadlo. Fakt. Věděl jsem to už od puberty, kdy jsem začal účinkovat v amatérském divadle. Moje nejslavnější role byla dokonce trojrole! Variace lev-čáp-datel by si zasloužila minimálně cenu Thálie za nejobskurnější výkon v kategorii 13+. Hrál jsem tam tehdy s klukem, který ztvárnil hrocha. Když jsem ho po deseti letech potkal na oslavě narozenin kamaráda, na moje: „Čau, my jsme spolu hráli v takový divný zvířecí komedii pro děti, a tys hrál hrocha. Vůbec ses nezměnil, ty vado!“ se jen beze slova otočil a odešel.

Mojí další „kariérní“ zastávkou byla skupina s názvem Divadlo Amatérů. Asi to jméno není potřeba nějak důkladně analyzovat, co? První role byla celkem bezproblémová: kameraman u porno filmu. Jak lze vytušit, jednalo se především o autorské texty, tohle by asi Homér ani Gogol v paži moc neměli. Zkoušky se nesly v duchu každého amatérského divadla – potkávali jsme se jednou týdně, většinu toho prokecali a pak se divili, že stačíme nazkoušet jednu hru ročně. Ale i s minimem her jsme jezdili po vesnických festivalech, kdy nám děti seděly na pódiu a křičely na nás: „Dej mi taky cigáro, když hulíš ty, můžu i já!“ Občas jsme zapomněli kulisy, občas jsme si s sebou nevzali kostýmy, občas i nějaký ten herec zapomněl dorazit. Moje herecké vyvrcholení tak nastalo v podobě maďarsko-slovensko-ruského trenéra tygrů, kdy jsem na jevišti švihal bičem na imaginární zvěř a pil z placatky. Pil jsem asi málo, a tak jsem se brzy rozhodl tuhle kapitolu uzavřít.

Moje herectví je na dně placatky...

Moje herectví je na dně placatky…

Celý příspěvek

Vzrušitelé : Magdalena

Další do výčtu lidí, jejichž existence mě vzrušuje, je Magdalena. Učí, vede skupinu LGBT rodičů a hlavně je můj vzor toho, jak moc na pohodu se dá zvládat výchova dítěte. Jako jedna z mála má dar mě obrovsky potěšit a zároveň s grácií neskutečně vytočit. Celým rozhovorem se táhl stín jejího břitkého sarkasmu a mé nedozírné nadsázky. Pohodlně se usaďte a vzrušujte se také…

Vlastně jsem zjistila, že nic není problém.

Můžu s tebou udělat rozhovor?
Hele, to asi ne. Já nemám ráda takový ty řízený otázky.

Takže mě chceš nasrat hned na začátku?
No tak se ptej, ale spíš nepřímo.

Tak to je záludný. Tak to se tě zeptám, hmm… Jaká jako stará nebudeš?
Cože?

Chtěla jsi to nepřímo. Čím se v budoucnu nechceš stát?
Nechci bejt takový to: „Ještě dva roky do důchodu.“ Ale to se nestane, budu ti pomáhat vymejšlet filmy.

Jo, vidíš. Co to bylo za ten nápad na film, kterej jsme posledně vymysleli? Myslím, že postavy tam byly převlečený za…
Lilie. Myslím si, že jako delegace na premiéře budu chtít lilie.

To nejlepší selfíčko vám zajistěj Vary a geocaching

To nejlepší selfíčko vám zajistěj Vary a geocaching

Celý příspěvek