Kterak jsem zářil ve filmu

6. září 2015

Moc se to o mně neví, ale mám poměrně širokou filmografii. Mezi jedny z těch stěžejnějších rolí určitě patří „Chodec“ ve filmu Bolero. V momentě, kdy ve vypjaté scéně chodcuju dolů ulicí, kamera švenkuje z jedné strany na druhou. V okamžiku, kdy se kamera a já míjíme, zacházím za dopravní značku, přičemž kamera odjíždí pryč. Práce na celej den a chlapec, kterého odchytli těsně před natáčením a chodcoval se mnou, jen dodal: „Tak snad máma nebude naštvaná, když jsem měl bejt před třema hodinama na nádraží v Český lípě.“

Hlavně proboha nemrkejte!

Další podobnou rolí je „Prodavač hudebnin“, kterého ztvárňuju v Ro(c)ku podvraťáků. Je to scéna, kdy hlavní čtveřice kluků přichází do – moment překvapení – ano, prodejny hudebnin. Bylo to zrovna v mém Ringo Starr vlasovém období. Při natáčení jsem se snažil, aby se v mém pohledu zračila nerozhodnost nad tím, jestli se mi víc líbí Jirka Mádl nebo Vojta Kotek. Rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy jsem měl Vojtovi podávat kytaru. Kamera, jedem. „Tady máme tenhle červenej typ, myslím si, že se k vám dost hodí. Je to nová baskytara, která má osm strun a když na ni hrajete, jede to jak vítr. Jinak máte moc pěkný dredy.“ Spokojeně jsem odimprovizoval svůj vymyšlený monolog – Vojta trochu zaskočeně nestačil nic říct – a při křiku STOP se podíval do kamery. Režisér se vyklonil a řekl: „Víte, tahle scéna je jenom na prostřihy, takže tam stejně nebudete slyšet. Poprosil bych vás, mlčte.“ A tak jsem ve filmu vidět asi 0,3 vteřiny. Kamera mě tedy očividně miluje.

duo Kotroubek

Kterak jsem šel s barvou ven

25. srpna 2015

Jak už víte, můj coming out na základce se nenesl zrovna v duchu lásky a porozumění. Takový ty pocity ukřivděnosti ve vás nějak zůstanou a čas od času se připomenou. A tak jsem měl morální povinnost připojit se k projektu S barvou ven, abych mohl lidi virtuálně plácat po ramenou se slovy: „Seš gay? Nevadí!“ A tak nějak se s těma, kdo mají problémy sdílet svoji sexuální orientaci, podělit o svoje zážitky. Lepší jeden Otroubek než deset doktorů, říká se.

Barvy táhnou

Den přes spuštěním online poradny mi volala novinářka, která se mnou chtěla udělat rozhovor do Brava a přiblížit tak tuhle aktivitu čtenářům: „Prostě mi řekněte váš příběh a já to dám nějak dohromady,“ vybalila to na mě po telefonu. A tak jsem vyprávěl, jak to bylo celý složitý a jak jsem utíkal do světa seriálů a kladných hrdinů, abych měl nějaké silné vzory – líčil jsem to prostě tak, abych v novinářce podnítil lítost. „Počkejte, já tomu nerozumím, jak jakože jste se vyoutoval na škole a zároveň se nevyoutoval před rodičema? To vám to nebylo ve třinácti ještě jasný?“ Lítost byla zabitá investigativní žurnalistikou. A tak jsem dal zjednodušenou variantu, které už druhá strana rozuměla. Nicméně jsem nezapomněl vizionářsky dodat: „Nebojte se do toho dát šťávu a emoce, ať to má grády. Jen ať si to všichni rodiče v Čechách přečtou a pochopí tak svoje děti.“ „Hm,“ dodala slečna a poprosila mě, ať jí pošlu svoji fotku na mail, aby byl příběh skutečně osobní. A právě díky mailové adrese jsem si uvědomil, že dáma je z Práva, nikoliv z Brava. Ale tak co, noviny jako noviny.

Kterak jsem chytil stáří za koule

27. července 2015

Nevím, jak je to možný, ale přišlo to. To, na co se nedá připravit. To, co v životě nepochopím.

Pořád se mě někdo ptá na to, jaký typ kluka se mi líbí. A vlastně mě docela štve, že se mě nikdo nezeptá, co se mi třeba líbí za typ holky. A vlastně mě štve hlavně to, že se mě někdo vůbec ptá na typy. Moje rozhodování o tom, že se mi někdo líbí nebo ne, vždycky vypadalo na povrchu jednoduše, ale uvnitř to byl propracovaný systém. Musely se spojit všechno testosterony s estrogenama i serotoniny s oxycotinama. Prostě a krátce – nemám typy. Když to vezmu ohledně chlapů, je mi vlastně jedno, jak velkou má nohu, jak velký má břicho, nebo cokoliv. Nejlepší věc je, že mě ta osoba, se kterou bych něco měl mít, nebude iritovat hned od začátku.

Fyzická krása je super, jasňačka, to víme všichni. Ale pro mě je jenom příjemný začátek, něco jako trailer – pustíte si ho a zjistíte, že ten film vlastně vůbec nevypadá špatně: „Jeden lístek někam doprostřed. Tohle mě nemůže zklamat! Jo a jeden slanej popcorn. Ten velkej.“ A pak na ten film vyrazíte a v půlce hystericky utečete s křikem: „Vemte si všechny moje prachy, hlavně to už nikdy nechci vidět!“ Takže, když se mi někdo líbí, v hlavě mi šrotuje: „Jo, vypadáš hezky, ale dávej dál.“ A pak je tam právě to něco. To něco, po čem všichni touží. Já teď koukám na seriál Salem, a tam se to jmenuje Malum. Věc, která spustí Veliký rituál (upusťme od poprav čarodějnic, v tomhle rituálu se svádějí Otroubci). Prostě ten moment, kdy si řeknete: „Jo, něco tam je, a bude mě bavit to prozkoumávat.“

Je mi zima, dědečku!

Kterak jsem byl ve Varu

20. července 2015

Jet na festival do Varů, to je vlastně jako jet do Cannes. Ale bez moře a Cate Blanchett.

Letos to byla moje třetí návštěva místního festivalu. A protože mi tam jeden kluk při čekání na švýcarskou bagetu řekl, jestli nechci jít do trojky, myslím si, že je třeba ukázat vám můj vývoj porovnáním tří let… Jo a nechtěl jsem – čekal jsem na tu bagetu.

Otroubek je Varů pán

Příjezd:

rok:
Jedeme s kolegyní autem: „Kde to jsme, Gábino? … Počkej, tady fakt bydlíme? … Vždyť je to nějaká kolej, ne?“ Ano, a skutečně, byla to kolej. A když paní vykoukla zpoza tmavorudé, dřevem obložené recepce, stojící tam už od sedmdesátek, řekla: „Tisícovka za noc a dejte mi pas.“ Nevím, co mě zaskočilo víc. Jo, vlastně ta cedule „Pozor, plíseň“, která byla ve společných sprchách.

rok:
Jedeme se šéfem autem: „Otroubku, já bydlím tady v hotelu na kolonádě, vidíme se večer.“ „A kam jdu vlastně bydlet já? Aha, do toho kopce se táhnu?“ Pronajatý byt (bez wifi!) s pro mě neznámýma klukama a kamarádkou Magdalenou. „Kdybych chrápala, tak do mě šťouchni, jo?“ Chrápala, ale já přes svoje alergický smrkání neměl sílu zvednout se z postele.

rok:
Jedu sám autobusem. Pán vedle mě spí, půl hodiny před Varama se probere a zařve: „Aeroport?!“ Stejný byt jako rok předtím, včetně stejného osazenstva. Dostat se do bytu se ukazuje jako Pevnost Boyard, když je v jednu chvíli třicet stupňů, aby vzápětí přišel déšť, po něm hromy a na závěr kroupy. Nastajlovaná patka to nedává a umírá. Nicméně Magdalena nechrápe. A wifi je zavedena.

Vzrušitelé : Iris

13. července 2015

Přísun mých historek bych chtěl okořenit novou kategorií na blogu. Bude se objevovat sem tam podle nálady. Mám totiž kolem sebe lidi, kteří mě (chvíle na patos) inspirují, motivují, a hlavně (konec patosu) neserou. Respektive mě nějakým stylem jejich život vzrušuje, a od toho tu máme kategorii Vzrušitelé. Takže bych je chtěl jen tak nepřipraveně vyzpovídat, slyšet od nich, v jaké jsou životní fázi, jak se právě teď a právě tady dívají na různé věci.

První fajnovkou je moje kamarádka Irča, která je (i přes svoji zálibu v modrých růžích) úplně ňuchňací. Co je zajímavý – je to jediná kamarádka, která, když jsem se jí zeptal, jestli by mi odnosila dítě (abych nemusel spát s holkou, protože by mi to přišlo strašně vtipný a pořád bych se smál), mi tenhle nápad nehodila na hlavu.

Taková slušná a nevinná jsem byla, pak jsem potkala tebe a všechno bylo v háji.

Kdy jsme se potkali poprvé?
Já jsem tě znala dřív, než jsem tě znala.

Cože?
Tvoje jméno tě předcházelo. Ale bavili jsme se až někde na oslavě. Já už vím! Na Dášině oslavě, v tom irským baru na Vinohradech. A já jsem ti říkala, že už tě nějakej čas znám, jako pojem, a ty jsi říkal „Ježiši!“

Ježiši!
No a taky jsi povídal nějakou historku o pandě v autě. A já se dvě hodiny smála a pak jsme spolu šli do kina. A potom na United Islands. Máme spolu spoustu zážitků.

A na jakej společnej zážitek si vzpomínáš?
Že jsi mě ve čtyři ráno nutil koukat na věštkyni Morganu, která v televizi pálila duše nebo co. A ještě jsi se u toho tvářil, že se na to budeme koukat další tři hodiny.

Tak radši k něčemu jinýmu. Co máš ráda?
Občas tebe, ve výjimečných situacích. Jinak náušnice a věci, které se blýskají, jelikož v minulém životě jsem byla strakou. A pak mám ráda lidi, tak všeobecně.

Co si o mně myslíš?
Že nejsi blbej, na blbý lidi já nemám trpělivost. Že jsi velmi zajímavá osobnost, protože takovými lidmi já se obklopuji. Že jsi dobrej člověk, ale taky jsi člověk, kterej si sám sebe dost cení – ačkoliv to jeho dalších padesát osobností zpochybňuje – ale ta základní si sebe cení, a to je na tobě sympatický a přitahuje to k tobě další lidi. A jsi velmi svůj. Hodně rád děláš věci, u kterých vidíš smysl, což taky nedělá moc lidí. Spousta lidí se spokojuje s něčím. Ty úplně nejsi typ, který by se spokojoval s něčím.

Selfíčko jak víno

Kterak jsem zaútočil na Cannes

6. července 2015

Nedávno jsem vyrazil do Cannes. Francouzská riviéra, řeknete si. Kde to je, řekl jsem si já. Nicméně, na místní festival jsem se chtěl podívat už dlouho, a když se naskytla tahle pracovní šance, byl jsem v rozhodování rychlejší než Sharon Stone přehazující si jednu nohu přes druhou. Můj úkol byl jasný. Usmívat se na všechny strany a se slovy „everything is awesome“ smlouvat s producenty, aby mi prodali jejich film za co nejmenší částku.

Příjezd s kolegou do našeho hotelu se nesl v duchu ztracení se ve městě. Navigace zkrátka selhala. A tak jsme jezdili půl hodiny po Cannes, abychom při závěrečné panice zjistili, že naše místo leží asi dvě stě metrů od nás. Byli jsme ubytováni v moc milém apartmánu, kde byl i bazén a kotvily tam jachty a cvrlikaly cikády a nocí se linul smích bavících se lidí u grilu a… chyběla tam wifina! Což se ukázalo jako zásadní problém, protože po celodenní jízdě v autě už nám s kolegou došla témata k hovoru. Skoro by se dalo říct, že to byl zásadnější problém než ten, že v apartmánu nebyl toaleťák.

Ingrid Bergman, neodvracej svůj zrak!

Kterak boží mlýny mlely

29. června 2015

Chvíli jsem tu tak seděl a říkal si, že bych měl sepsat něco s dávkou ostrovtipu. A pak jsem dostal zprávu, kde mi jeden kluk píše o svém comingoutu, a téma bylo na světě. Protože Otroubek není jen o trapasech a dávivém smíchu, Otroubek je prostě o všem, co mě v životě potkává. Takže teď žádnej humor. I když…

Chodil jsem na základku s Tomášem. Kdyby před těma patnácti lety existovala Třetí říše, byl by jejím vůdcem – oči průzračný jako moře u Kypru, vlasy mu zářily víc než Heidi Klum a holky na něj bez mrknutí letěly. V sedmičce na základce to byl prostě kaneček. A já tou dobou začal chápat, že je se mnou něco jinak – holky jakože fajn, ale kluci prostě lepší. Jen jsem to neuměl pojmenovat, ve třinácti jsem prakticky vůbec netušil, co být gay znamená, ale už tehdy se označení buzna s radostí mezi spolužáky používalo. A brzo se namířilo mým směrem. Celý příspěvek →

Facebook

Twitter

Google

Kterak byla svatba jako řemen

22. června 2015

Před sedmi lety jsem při škole hledal nějakou práci. Něco, co mě bude bavit, a zároveň něco, co už pak nikdy dělat nebudu. A tak se stalo, že jsem se přihlásil do pražské zoo, a stal se tak na rok a půl průvodcem. Prostředí to bylo zvláštní – na jedné straně spousta obětavosti a pokory ze strany zaměstnanců, na té druhé docela razantní kastovní systém podprůvodců, průvodců a superprůvodců. Studoval jsem marketing, takže k zoologii jsem to měl vzdálenostně jako z Prahy do Golčova Jeníkova. Naučil jsem se základy a docela si s nima vystačil. A když byl čas jít, šel jsem.

S většinou lidí z té doby se nestýkám. Zůstala mi ale taková zajímavá skupinka Zneuctěných. Jak o sobě tvrdí, nikdo je nechce, jsou odkopnuti v rohu a nad půllitrem piva nadávají na život. Prostě ideální kolektiv pro Otroubka! Ale ne, mám je rád. Vidím se s nima asi tak jednou, dvakrát do roka – přiblížíme si navzájem svoje světy a rozejdeme se s tím, že jsme si rozdali dost radosti a postěžovali si navzájem. Každý z téhle skupiny osmi lidí má svoji „superschopnost“. Franta je vzdělaný, Ilona je usměvavá, Věrka je metalová. A Otroubek je za Otroubka. Přijde mi to vlastně strašně zvláštní – v některých kolektivech působím spíš autisticky a téměř nemluvím, tady dávám historky jednu za druhou, dělám ze sebe odborníka na všechno, hlavně, aby konverzace nestála a já vždycky narušil mlčení.

Kterak jsem to přejógoval

15. června 2015

Jóga je záležitost, která mě začala zajímat před pár lety. Jen tak decentně se o mě otřela, chytla mě do náruče a s růží v puse se mnou od té doby tančí tango. Někdy jí frajersky dupnu na nohu, většinu času ale vede ona tak, že se mi z toho točí hlava. Chodím zhruba jednou, dvakrát týdně na různé lekce po Praze. Vždycky stíhám půlku toho, co se předcvičuje, třesu se u toho jak při maturitě, uvnitř hlavy proklínám lektorku a občas upustím nějaký to: „Do hajzlu už!“ Většinou, když už nevydržím stát na jedné noze nebo v pozici pes hlavou dolů (relaxační, mimochodem!) – samozřejmě k velké pozornosti lidí, kteří cvičí spolu se mnou. Nicméně je to záležitost, která mě naplňuje, takže se snažím tuhle zábavu pořád rozvíjet.

Otroubek na józe (v pozadí)

Kterak jsem byl Otroubkem

8. června 2015

Otroubek. Kozoroh s měsícem v kozorohu. Protřepat, nemíchat.

Celý život jsem byl menšina. Ten, co je gay, ten, co je vegetarián, ten, co ujíždí na seriálech, ten, co patří všude a nikam. Dělám spoustu věcí a připadám si, že bych neměl. Že bych měl mít jednoslovnou odpověď na to, co vlastně dělám. Něco ve stylu: Učitel. Ekonom. Překladatel. Herec. Filantrop. A ne:

„Ty vado, jako baví mě mluvení s lidma, takovej ten marketing, víš, jo a filmy, filmy jsou super, ale teď objevuju divadlo, a to mě začíná naplňovat, ale ujíždím i na józe – to bych mohl dělat třeba učitele jógy někdy, ne? Nebo spasit svět, rozumíš?“

To se prostě na seznámení s lidma nebo v životopise moc nehodí. Stejně tak dost často netuším, jestli nějaká konkrétní věc je pro mě ta správná nebo jestli tahle nebo tamta cesta je zvolená dobře. Takže se to ve vás mele, kombinuje. Proto tohle všechno nejvíc shrnuje Otroubek. Jednou to určitě najdete ve výkladovém slovníku nějak takhle: Být Otroubkem znamená neustálé vrstvení opakujících se anachronismů, potažmo po sobě jdoucích trapasů.